Neptejte se mě, co přesně donutí člověka zvednout se z popela, do kterého padl držkou napřed. A bojovat. Resp. nevzdat to, i za cenu vlastního sebezničení, utopeného v bezbřehém a naivním doufání, že na konci všeho příšerného přece musí být happy-end. Z čiré logiky, ze samotné hloubky existence.
A to všechno i přes nezvratný fakt, že si zatraceně hodně jste vědomi reálné skutečnosti. Prostě doufáte a věříte. Melete z posledního den co den, každé ráno vstáváte se zatnutými zuby, byť se vám chce brečet vyčerpáním, a paralyzovaně upíráte oči do kalendáře ne proto, abyste viděli, kdy už to bude, nýbrž pro výpočet dnů, po kterých už konečně bude po všem. Kdy už se nebudete muset honit, kdy už třeba i budete relaxovat, nikoliv padat do stavů "kóma", ze kterých se rychle vracíte do režimu do práce - z práce, k Finovi - od Fina, s otázkou, jestli bude těch šest hodin spánku vůbec stačit, abyste ráno vůbec z té postele vylezli. A co hlavně, fungovali, protože vyplazit se z postele je pouze zahajovací level.
Co čert nechtěl, udělalo se hezky. Udělalo se hezky ve smyslu, že tři týdny po posledních závodech pršelo zřídka a dokonce svítilo sluníčko. Podzim, o kterém se básní, luxusní babí léto v nejpříjemnější podobě. Pro koně ideální, protože na hmyz už bylo chladno, a co hlavně, vyschla jízdárna, takže už se na ní dalo i skákat. A tak jsme trénovali, jako kdyby šlo o život.
Trénovali jsme kondičku, v podzimních mlhách, protože právě podzimní terény jsou nejkrásnější. I koně jako by se rozhodli nás podpořit v nadšení, takže nám cvalové práce obohacovali o rozverné kozlování, a aby bílej na finálních závodech v Děpoltovicích nepociťoval diskomfort, potivá místa jsem mu sestřihla. Letos poprvé se nám podařilo splnit všechny tréninkové položky a po dvou měsících jsem pod zadkem konečně ucítila to ono, kvůli čemu mě baví závodit: turbo. Bílej mi na jízdárně nahazoval turbo ihned, skákal s ohromnou chutí a nebyl v tom ani náznak dojmů z předešlých závodů, kdy sice poctivě šel, ale kdy chybělo právě "to je vono". Špetička emocí, která ze spolupráce udělá skutečnou symbiózu, kdy dvě těla jedou na jednu duši.
A o to víc jsem se na závody těšila. Že jsme perfektně připraveni, že máme dostatek sil k tomu se konečně naplno poprat se soupeři. S těmi soupeři, kteří mají odvodněné jízdárny, haly a kteří si letos hezky celý rok naplno trénovali, zatímco my improvizovali a z bahna jsme plynule přecházeli do louže. Ani Moničino "děláte to úplně na hovno" nás neodradilo od možnosti to ještě jednou zkusit zúročit, třeba to fakt vyjde.
Murphy a jeho zákony jsou však nekompromisní: lehko na cvičišti, těžko na bojišti. A tak tři dny před závody tradičně začalo pršet. A pršelo a pršelo a pršelo. Ochladilo se o deset stupňů a pršelo tak strašně, že povrch v Děpoltovicích vypadal ještě katastrofálněji než v předešlé Staré Roli. A tak když jsme přijeli, zachumláni v zimních bundách, a viděli v nejlepším oblastním povrchu louže a slyšeli čvachtání od kopyt, nechala jsem bílého ze druhé soutěže škrtnout, protože tohle nemělo cenu ani kvůli bodům do oblastního hodnocení. A že to prostě zkusíme, když už jsme tady, protože zvednout ruku a vzdát můžete vždycky.
Ivu a její vnímání času coby jednotky nehodlám komentovat. Přijeli s Nastíkem včas, a než jsem dorazila já s Frostem, ubytovali bílého a vysmátá Iva byla obligátně v klidu, přestože do startu její soutěže zbývalo zhruba deset minut. Zde je nutné podotknout, že s problémy se potýkal i sbor komisařů, takže paní Nachtigalová co dvě minuty vybíhala z věže se zvonkem v ruce, aby co nejhlasitěji křikla jméno soutěžícího a zazvonila start, když už technika odmítala spolupracovat. Zvonící paní komisařky si všimli všichni, i na daleké protilehlé stěně kolbiště, ne však naše Iva. Iva si v poklidu sedlala, v blahém domnění, že když ještě nehraje rozhlas a nic nehlásili, že se asi ještě nezačalo...:D
Kolik toho stihla na opracovišti, si netroufám soudit, ale na Amíkovi bylo vidět, že není seznámen se situací, a to že se už závodí. Kurz sice přeskákal bez chyby, ale stylem "lážo-plážo, kocháme se okolní krajinou", což ve mně vyvolalo domněnku, že si asi něco šlehnul. Ale ve druhé soutěži již cválal dopředně, byť to na umístění nestačilo, protože skutečně na milimetry zmáknutý kurz v hlubokém terénu měli jen domácí, kteří si rozdělili prvních pět míst.
Já jsem si od účasti neslibovala vůbec nic, vzhledem k bažině, ve které se soutěžilo, snad jen neuvěřitelnou kliku, která se normálním smrtelníkům neděje (třeba všichni udělají chybu a vyhraje ten sice nejpomalejší, ale jdoucí čistě:) Opracovali jsme výborně, protože tentokrát jsem bílého přihlásila s pořádným předstihem a startovali jsme čtvrtí. Kýžený efekt to sice nepřineslo žádný, neboť kolbiště vypadalo naprosto stejně katastroficky i po uvláčení, ale na druhou stranu - mohli jsme se hned po skákání sbalit a jet domů, bez čekání na vyhodnocení. Protože to nemělo smysl, stejně jako nemělo smysl vůbec startovat, protože přesně v tomhle můj úžasný kůň skákat neumí.
Bílej se snažil, ne že ne. Ale malý subtilní šmajdalf v rozčvachtaném jezeru zázraky neumí. Cválali jsme a v duchu jsem odskoky počítala s ním, jestli mu to na oxer vyjde anebo jestli si radši jeden pidi nepřidá... A prudký obrat z šestky na sedmičku jsem přes monstrózní louži udělat odmítla, takže jsme si to hezky objeli okolo, vyfasovali jeden trestný za překročení časového limitu a mohli jít balit věci na odjezd domů.
A kvůli tomuhle jsme tři týdny dřeli, od rána večera. Kvůli tomuhle jsem ze sebe udělala totální trosku, která když v pondělí nastoupila do práce, nebyla schopna celkovou vyčerpaností ani mluvit, protože aby toho náhodou nebylo málo, bílej si během nakládání zrakvil nohu. Sice lehce, ale definitivně tím pohřbil jakékoliv šance na reparát, protože poslední oblastní závody jsou za týden.
A takhle moc hezky neslavně jsme zakončili sezónu. Ale asi to tak má být:-)
draace
Letos fakt bída.
Ale bilancování proběhne, žádný strach!:-)
