Jak jsem si kupovala koně

Koupí vlastního koně si člověk značně... nechci psát zkomplikuje, ale výstižnější synonymum mě jaksi nenapadá... zkomplikuje do té doby poklidný život. A většinou k horšímu, popravdě řečeno. Majitelé ve městech nového rodinného miláčka šoupnou do nájemné stáje, měsíčně odvedou v jeho prospěch neadekvátně úměrnou sumu, a denní koňo starosti většinou přenechávají osobám zkušeným a tímto úkolem pověřeným.

Mým snem ovšem bylo mít svého vlastního koně, ale starat se o něho výhradně já sama. Určitě to zní romanticky, já a můj kůň, svazek na celý život, soužití jako v románech Karla Maye. Jenomže realita je taková, že sedmimetrákové zvíře vám žádná babička přes víkend nepohlídá, že přestanou existovat soboty a neděle, tedy co se týče vstávání, a že při pohledu na nóbl spodní prádlo od Calvina pronesete stroze „tak za ten kousek hadříku by bylo několik metráků ovsa...“

Rozdíl mezi pořízením koně a dítěte tkví pouze ve faktu, že dítě se nedá prodat.

Na otázku, jakého koně bych ráda, jsem vesměs krčila rameny. Vždyť mé dosavadní zkušenosti mi neumožnily vykreslit si přesnou představu, co se týče vzhledu, účelu využití a charakteru zvířete. Ano, líbily se mi indiánské barvy, ale ty s sebou nesly poměrně nepřehlédnutelnou vadu: trojnásobnou cenu. Tak snad jenom aby byl koníček trošku starší, hodnej a malej...

Všichni, kdož podobným aktem procházeli, se již zcela určitě nahlas smějí, a nepřijde jim divné, že koupený kůň se pyšnil 180ti cm KVH, čerstvými třemi lety a povahou raubíře, který právě noblesně vstoupil do puberty. Což samozřejmě dával velice okatě najevo. Upřímně řečeno, nebýt Ivy, v životě bych si ho nekoupila. První kontakt proběhl v boxu, kde málem ukousl Janě ruku, a můj prvotní dojem vypadal zhruba takhle: „Co TO je?“ Přede mnou nestál ani tak kůň jako spíš mamut, sice krásně vybarvenej, ale po měsících kontaktu s dostihovými koňmi v mých očích poměrně neobvykle hodně narostlej.

Že by chlaďák? Z Bajky?

Bajka bývala Ivina kobylka, po úspěších v military se jí dostalo zaslouženého důchodu právě u Ivy, a sama šestnáctiletá Iva se netajila s tím, že by domů ráda Bajčina potomka. Přímo se nabízel výborný kompromis, že bych si já koupila Bajčino poslední hříbě, tedy již zmíněného sloního parchanta, což by byl můj vlastní kůň, a Iva by s ním mohla závodit, s potomkem své milované Bajky. Přece jenom, já jsem žádnými sportovními ambicemi netrpěla. Já jsem totiž neuměla ani pořádně jezdit, vzato do detailu. Tak trošku sebevražedná kombinace: začátečník já i kůň...

Takže vzhůru do toho. Na lonži se kůň předváděl, nosil se jako král, zřejmě poprvé, a zcela určitě naposledy. Ale rozhodlo to.

Je hezkej... tak já ho teda beru.

Posledního šoku onoho památného dne se mi dostalo při podepisování kupní smlouvy:“Tak vy nám odvážíte našeho Bobánka...“

Myslela jsem, že špatně slyším. Bobánka? Skoro tunové hovado s postavou rytířského koně, a Bobánek? Asi jako oslovit zápasníka sumo „ty můj drobečku...“ Nu což, do klubu nám přibude Bobánek. Bobánek, který se, co se týče původu, určitě jevil jako budoucí sportovec, krásné rezavé hříbátko s odznaky, miláček stáje. Bohužel, nadějně vypadající mrně se od narození potýkalo se zdravotními problémy, od překlubního postoje až po špatně se hojitelné rány na spěnkových kloubech od nápravných dlah. A hřebeček rostl nejen do výšky, ale i do šířky, připomínal více a více křížence s tažným koněm nežli parkurového šampióna. Test paternity prokázal, že čistokrevný je, ale příroda pravděpodobně usoudila, že nastal ten pravý čas si zavtipkovat, a obdařila ho jak drobivými chody, tak i chutí extrémně kalupovat, bez ohledu na 690 kg živé váhy. K mé velké „radosti“, jak jinak.