hipostezky: nikdy anebo navždy?:o)))
Ano, už jsem doma. Plna zážitků, osvobozena od iluzí romanticky strávených dní v lůně přírody v sedle svého věrného oře. Eeeeh... Čeho že věrného???
Kdybych měla shrnout náplň dní minulých, vyleze mi z toho zásadní pravidlo:
pečlivě zvažte, na jakém koni hodláte absolvovat vandr.
Pakliže opravdu toužíte ochutnat putování na koni, nesedejte na nic, co je povahově i jinak jakkoliv zásadně příbuzné s A1/1 (plnokrevník). Můžete míjet skutečně nádherné kouty přírody a kochat se fascinujícími scenériemi, ale na hřbetě magora je prostě nevyfotíte bez rizika, že přijdete o sebe i o foťák. A pokud zvíře pod vámi zarytě odmítá přijmout žádost (povel) „zastavit a stát“, tak se vyvarujte i slézání z něho, protože nasedání do sedla plného batohů a další bagáže je komplikované i v případě soumara vzorného.
Já jsem si troufla ze sedla fotit až čtvrtý den: i tak je většina snímků rozmazána:o)
Hajtry vůbec cíleně akci sabotovaly. První dva dny byli koně naladěni bojovně, dávali nám svůj nesouhlas s nocováním v cizím prostředí vehementně najevo: kousali, kopali, byli protivní a drželi protestní hladovku. V praxi to vypadalo tak, že ve stanovišti trucovali vedle lavóru s kýblem, zatímco venku by vychlastali každou louži, a to samé se týkalo i žrádla. Smysl výletu kůně mého bylo v co nejkratším intervalu urvat co nejvíce stébel trávy, což je pro ruce a záda jezdce po pěti hodinách jízdy značně nepříjemné, a pokud u toho v pozici ztracence a zbloudilce ještě potřebujete zkoumat trasu na papíře... Rozhodně jsem si náplň vandru nepředstavovala v podobě neustálého hlídání pažravce, s výchovnou větou „NE!“, která později přerostla v „NESER mě, nebo ti do té držky narvu šišky a nacpu ti je do krku“... Kůň však evidentně netušil, co tahle výhružka obnáší.
Jo, taky jsem ho zmlátila mapou, chudáčka koníčka. V situaci, kdy se procházka po značené hipostezce proměnila v soutěž typu „orientační běh na čas“, kdy „čas“ byl rozhodně proti nám, jsem nervy na uzdě už prostě neudržela; to už jsem notně vulgárně spílala i na adresu všech, kdo stezky značili. Orkán Kiryl si jistě mne ruce, bo jeho přičiněním (těžba popadaných stromů) se počet cestiček na křižovatkách zvýšil, čímž se zvýšilo i řešení, kudy vlastně dál... Nejednou jsme se vraceli si ověřit, zdali „podkova“ nebyla přelud, protože kilometrová vzdálenost mezi dvěma značkami je pro utahaného poutníka poměrně stresující záležitostí:o)
Nutno podotknout, že nejabsurdnějšího počinu jsem se dopustila já. Ve snaze cestovat bez zádrhelů s blouděním jsem zvolila trasu sice 100% dokonalou, co se týče orientace, ale poněkud mi ušel fakt týkající se množství kilometrů. Po pohodových 19ti km, kdy jsem musela kolegyni kajícně přiznat, že zdaleka nejsme ani v půlce trasy, jsem pochopila, nakolik jsou měřítka map zrádná a jak nepřímo úměrně funguje čas.
Domů jsme se vrátili živí a zdraví. Tedy koně určitě, o stavu jezdců by se dalo polemizovat. I když stačí si vzpomenout na otevřený přívěs ve výběhu na ranči Havraní kámen, do kterého hajtry v noci místo odpočinku nastupovaly, aby se pak navzájem vyháněly ven, anebo louže, veprostřed které se Amík zastavil, a protože mu Nikča nedovolila se napít, tak začal vztekle mlátit kopytem přímo do té blátivé kalné sračky. Špinavý a smradlavý gejzír, který z pod něho tryskal, by ohodil celou kolonu koní naráz...
Daja Swito
Největší pakárna: nakládaní batožiny na koně.
Největší drama: luštění cedulí na počátku vesnic. To vám je prča, když místo „Třebouň“ uvidíte „Nežichov“ a přesvědčujete svůj mozek, že tohle zkrátka NENÍ možné...
Největší problém: rozdíl mezi „vlevo“ a „vpravo“, když fouká hlasitý vítr.
Příští týden budeme pilně pilovat pokyn „zastavit stát“ spolu s rozbalením a zabalením mapy. Muhehe:o)
