Malé-velké vítězství. Ale krásné:-)
Abyste byli v obraze: má nadřízená ráda říkává nahlas, co si myslí, a že jezdím na hovno (citace), vím i bez ní, k tomu pravidelné opakování nepotřebuji. I přesto jsem se znovu směle přihlásila o možnost jezdit v práci, protože má minulá nabídka, že jim s ježděním ráda pomohu (vyslovená v červnu), zmizela v propadlišti dějin.
A když přede mnou dnes složitě spekulovali, jak odjezdit pět až šest koní ve čtyřech lidech, ozvala jsem se s nabídkou své maličkosti znovu (letos potřetí). A málem mě to sestřelilo ze židle:"To jsem jenom čekala, kdy se ozveš!" a "To jsem přesně věděla!" a vše zakončeno výhružným "Ale budeme cválat a nechci od tebe slyšet jediné slovo!"
Byla slyšet až do stáje, tradičně:-)
Jsem si jista, že každý normální člověk, mající špetku sebereflexe a sebeúcty, by jí tam přede všemi řekl, ať na to radši zapomene, ale moje touhy byly silnější a držela jsem hubu, tradičně.
Stojí mi to za to. A klaplo to! A tak mě s sebou vzali ven a bylo to neskutečně fajn, přestože přesednutí z malého bílého svižného na těžkotonážní formu tanku bylo nemálo úsměvné:-)
draace
Verunka je totiž duší závodník!
A dostih do kopce byl... vtipný:D
