A budeme bilancovat, každoročně.
Minulé tři roky se mi bilancovalo velmi dobře, byl to takový ten příjemný „profesní“ růst. Závodit jsem začala roku 2008, i když to byl spíš vnitřní boj než touha po zlepšování se, protože na startu každého parkuru jsem se doslova bála o život a sbírala jsem kvanta trestných bodů za čas. Další dva roky jsem v soutěžích předváděla, jak se vylučuje v rozeskakování, kdy jsem překážky vynechávala anebo si přidávala jiné, či jak se do kurzu vkládají uzavřené kruhy a neposlušnosti. Učení = mučení v praxi.
„Jakž tak vypadat“ to začalo předloni, a když jsem si na konci roku fotila sesbírané mašle a poháry, říkala jsem si, že překonat tohle už nejspíš nepůjde. A ejhle, o rok později to bylo ještě lepší, a to i přes prognózy „bez Moniky to rovnou zabalte, bez ní nemáte šanci“. Šlo to a dokonce s lepšími výsledky než předtím. A vyvstala otázka, jestli křivka úspěšnosti bude stoupat i nadále.
Věrní čtenáři již správně tuší, že nikoliv. Letošní rok se přitom v samém začátku jevil jako dobře našlápnutý, protože bílej byl zdráv a ještě jsem do jeho tělesné schránky investovala mnoho tisíc korun v rámci prevence. A že to letos zkusíme bez ortopedických podkov.
A pak se již jen čekalo, na jaro. A čekalo se, čekalo, a jaro nikde. A zatímco se všude pilně trénovalo, v halách a jízdárnách, které nepotřebovaly odplavit, my stále čekali na vhodné počasí. Nedočkali jsme se ho, protože hned po zimě přišel podzim a voda nás vyplavila kompletně, takže první ryze tréninkový výjezd na závody proběhl na konci června, tedy v půli sezóny. Pak nastala karlovarská okurková sezóna, v níž proběhly jediné závody, na jejichž přípravu nám počasí přálo, a pak už stálo všechno za starou bačkoru. Přišly jsme o dopravkyni (již druhou v pořadí, protože první se nám odstěhovala), a i když jsme za minutu dvanáct sehnaly novou, s bojkotem ze strany počasí jsme se už vypořádat nedokázali.
Počasí nám precizně zhatilo nejen přípravu na závody, ale i samotné soutěže. S přívalovými dešti se neuměla vypořádat ani kolbiště s kvalitními povrchy, a tak jsme místo skákání čvachtali a brodili. O mém fyzickém sáhnutí si na samé dno nemluvě, protože tohle byl můj největší omyl, vkládat naděje do říjnových závodů, a na závěrečné jsme už ani nevyrazili, neboť bílej jako jediný pochopil, že tudy cestička nevede a radši si zranil nohu.
Oči pro pláč, tak říkajíce. Ne kvůli podprůměrným výsledkům, protože na závody se nejezdí ani tak kvůli výsledkům jako kvůli pocitu, a právě pocity stály vesměs za starou bačkoru. Nebylo to prostě ono, protože se pořád něco honilo, vycucávalo z prstu a především doufalo, že se karta obrátí a usměje se na nás příslovečné štěstí.
Samozřejmě si jsem vědoma faktu, že nejdůležitější je být zdráv, na těle i duchu, a jsem nesmírně ráda, že po této stránce proběhla sezóna skvěle. Ale na druhou stranu, když člověk dře jako mourovatej a pendluje mezi dvěma frontami do posledního dechu, pak aspoň kapku happyendu očekává, tak nějak intuitivně.
S dokonalou tečkou sezóny 2013 nakonec vyrukovali sami pořadatelé oblastní soutěže TOP TEN a to finálním vyhodnocením této ligy parkurových jezdců, ve které já figuruji pod dvěma jmény. Snažila jsem se několikrát upozornit na skutečnost, že jsem se v srpnu vdala a že by nebylo od věci sloučit mé rodné příjmení s vyvdaným pod jednu osobu, a stejně tak mi nepřijde fér, že jsem nezpochybnitelnou vinou komisařů ve Stružné přišla o body (neprávem mi zazvonili a nechali běžet čas, který převedli na trestné). O to víc je vtipnější, že při součtu bodů mých dvou identit mám stejný výsledek jako Iva, které pro změnu zapomněli přičíst body za Děpoltovice, čímž se obě dělíme o patnácté místo v oblastiJ
Závěrem bych ráda poděkovala všem, kteří v tom vším nesmyslu jeli s námi až do samého konce. Předně Ivě, i když ona si letos ve výsledcích oblastní soutěže paradoxně polepšila, protože hlavně na ní visel chod divize „hnědej a bílej“. Další poděkování patří Klárce, která se po mém fyzickém kolapsu po posledních závodech ujala bílého a která nám vydatně a ochotně pomáhala během celého roku. Speciální díky patří mému manželovi, který mě nepřestával podporovat, i když jsem mu v autě cestou na závody brečela vyčerpáním, a obrovské uznání bych tímto ráda vyslovila Nastíkovi, za doslova obětavou pomoc v rámci dopravy. A nemohu nezmínit podíl našich dvou nejmladších, Anetky a Adélky.
Bez vás bychom to, vážení přátele, nezvládli a já vám všem tímto ještě jednou děkuji.
A jak to bude dál?
V mém případě ví čert, protože fyzicky fungovat v modelu deseti až dvanácti hodin třináct dní vkuse a pak mít den volna na odpočinek, nejde (teď už to vím). Ale na mně chod našeho spolku nezávisí, závodit se může i beze mě, notabene když bílej zraje jako víno. Tohle je výzva pro mladší!:-)
draace
Naprosto nejúžasnější bylo povzbuzování mé manželky.
Její „a natrhněte všem prdel!“ po každých závodech působilo nemálo komicky :D
