Jak jsem nocovala v autobuse
Co je na tom divného? Třeba fakt, že de facto nešlo ani o autobus, jako spíš o vrak busu, kterému se svého času přezdívalo „okurka“. Ještě před šesti lety vozil koně, takže konibus: i když „vozil“ je silný výraz, protože v dané době měl nebývalou poruchovost, co se týče cest zpátky. Ano, koně na dané místo dovezl, ale návratky bývaly problematické, nejednou jsme ho potkali „viset“ na opuštěné silnici, s bezmocným řidičem hrabajícím se v motoru. Pravdou ale je, že pokaždé nakonec dojel (tedy prý:o).
Dnes již na koňařských akcích typu závody či svod klisen toto již historické vozidlo nevídám, zřejmě už jej definitivně vyřadili z provozu anebo z něho také vytvořili přírodní „noclehárnu“, takovou tu skromně cikánskou, kde na vás dýchá atmosféra kočovníků. Jakožto astmatický alergik jsem byla připravená i na variantu „spím hned vedle koně“, protože dvoudenní vandr (no spíš nevandr, říkejme tomu návrat ztracené dušičky na stará dobrá a vzpomínkami opředená místa, po několika letech), takže mě prostředí sezónních nocležníků a přítomnost vrstev prachu a dvou psů nemohla rozházet. Naopak, vzpomínky ještě více zesílily, akorát že tentokrát jsem se pečlivě oblíkla do několika fleece vrstev a sundala jsem si zablácené boty.
Kůň z dvoudenního výletu nadšený nebyl, a to prosím ani trošku. Pobouřen faktem, že se nalézá někde BůhVíKde pryč a bez kolegy Amíka, mi neustále dával najevo, že chce DOMŮ. Přítomnost jmenovce, ač rezaté barvy, mu na smíření se s osudem chudáčka koníčka nestačila, byl značně nespokojen a večer to vypadalo, že se opět bude konat demonstrativní „nežeru, natruc a najust“.
Ráno vyžráno měl, i seno. Sice se tvářil, že to on ne, ale dle fleků v barvě lejna na jeho srsti bylo vidět, že ležel. Doposud jsem nezažila, aby mě tolikrát pozdravil, jako dneska, většinou mě věcně a fakticky ignoruje. Že bych v žebříčku dosáhla postu kolegy borce Amíka?:o)
Jeho četným žádostem o návrat jsem vyhověla, vždyť zítra musím do práce. Co mne však pobavilo, byl styl, jakým se hnal domů. Protože takhle rychlý krok, to byla novinka i pro mě: hrnul se, jakoby se bál, že si to rozmyslím a už se domů nevrátíme nikdy.
Daja Swito
Návraty do míst bezstarostného dětství vřele doporučuji.
Akorát… Proč jsem sakra ten konibus nevyfotila??
(fotku „noclehárny“ dodám, Froste :o)
*****
takže plním SLIB
