... Ale jo, měla jsem cool víkend...
Monika je na dovolené a nikdo z děcek nemá čas, takže abychom to všechno s bossem stihli, v sobotu jsem nakrmila už v půl páté ráno. Pak jsem vodila koně, balila věci, a boss s jeho manželkou se snažili zaplést kobylám hřívy, a tady je nutné zdůraznit, že Janě to šlo s Fančou rychleji, bobíky měla hotové za půl hodiny. A provokativně přes chodbičku prohodila k bossovi (který tam už po sto dvacáté začínal francouzský cop Čuryně) „Tak já už to mám! Jak seš na tom ty?“
Náčelník byl trošku nervózní, takže i jeho odpověď proběhla v tomhle duchu, a když konečně bylo relativně zapleteno, tak že naložíme první várku, a Fanča Janě tím ultra pitomým vodítkem spálila obě dlaně, páč usoudila, že dneska je přesně ten den, kdy se jí nikam jet nechce.
Pak jsem měla cca dvě hodiny na kompletní udělání stáje a mezitím přijela Lucka, která zapletla Veru s Amálkou, a všechno jsem stihla sice za poklusu, ale na minutu přesně. Naštěstí kobyly vlezly do přívěsu bez vyjednávání a dokonce se mi povedlo u Slaného na půl hodinu usnout, a ve Vrchovanech jsem se tak rozhlédla a říkám si „ty vole, Kateřino, buď jsi tady už někdy byla, nebo to znáš z fotek“ („bé“ je správně), a jak už to bývá, všechny mé facebook známé už tou dobou balily a odjížděly pryč.
Ale kobyly super, Vera předvedla životní výkon a Amálka mi přistála na chodidle, když se ji pokusila sežrat v trávě ležící hadice. To mi vysvětli, jak se skoro tunový kůň může v takové rychlosti přesně trefit na nohu. I Janě Rosické jsem vysvětlila, že příště nahlásí dopředu, kam pojede, aby nám furt nebrala žluté mašle, a zpátky jsem jela s bossem a Janou, a to už se spát nedalo, páč náčelník zpíval hity „Triky a pověry“. Dorazili jsme plus minus v devět, pak jsem ještě musela přemístit Béruš a Fina a už jsem se těšila, jak po šestnáctihodinové pracovní době doma hezky zalehnu a VYSPÍM se.
Těsně před desátou večerní jsem došla ke zjištění, že nějaký debil (a hádej, který asi?) nechal v autě puštěné rádio a že tentýž debil zřejmě nikam neodjede, protože baterie je kaput. A tak jsme po vzoru náčelníka s hlídačkou, která je v invalidním důchodě, zkoušely zhruba půl hodiny mé malé nákladní auto šoupat po dvoře sem a tam, jakože se nám třeba povede motor nahodit (nepovedlo), načež jsme ho postupně přemístily na opačnou stranu stáje a posléze zase zpátky, páč mě napadlo zkusit tu baterii připojit k nabíječce, tudíž k nejbližší zásuvce.
Jenomže k zapojení do nabíječky mi chyběla prodlužovačka, takže další půlhodinu jsme s hlídačkou v jejich maringotce vytrhávaly prodlužky z pod všeho nábytku, a když jsem konečně měla délku potřebnou k připojení k nabíječce, tak mi konečně volal Frost, a že prý jezdí noční linku a že končí po půlnoci a že nabíjet baterii elektrikou přímo v autě se nemá.
Tak jsme již za tmy zkoušeli tu debilní baterii z auta vyrvat, že si ji nabiju ve stáji, což se nepovedlo, a nakonec mi fakt nezbylo než počkat, až Frost, se svou Oktávkou rok výroby 1965, za mnou v jednu ráno přijede z Varů, aby mi nastartoval auto.
Spát jsem šla v půl třetí, a když mi v šest zvonil budík, pochopila jsem, co to je opravdová a oddaná láska k práci…:-)