Vzpomínka na ničím nevýrazného a nejobyčejnějšího koně
(část druhá)
(prosinec 2002 - Stormík s Klárkou v terénu)
Tématicky odbočím, abych lépe vykreslila situaci. Klárka se o Storma starala jako o vlastního, kůň se měl noblesně, protože mu snášela modré z nebe. Vykrmila ho a snažila se vyléčit i jeho chronická zranění, ale v hloubi duše toužila po koni holštýnském, nikoliv po subtilním (vychrtlém) a dostihovou kariérou poznamenaném plnokrevníkovi. Chtěla koně mladého, kterého by si naučila ona sama, navíc koupě opotřebovaného dostiháka je pokaždé risk. Co když ta blistrovaná šlacha odejde? Co když se projeví jiné staré zranění? Co když kůň bude na jaře zdravotně na odpis?
V rozhodnutí ji upevnil i další fakt: účast na Hubertových jízdách, které Storm opět pojal jakožto dostihy (Hanka na jeho adresu poznamenala, že se chudák kůň prostě spletl, protože touhle dobou se přece běhává Velká Pardubická:o). Nikdy nezapomenu, jak se naše v hubertovském dostihu vítězné duo neovladatelně řítilo do přehrady: totální nezájem, že cíl je dávno za námi. Teprve tehdy jsme si s Klárkou uvědomily, jak hluboce jsme v přípravě koní na Lovecké jízdy podcenily význam výrazu „brzda“. Můj tehdy mlaďoučký kůň se jako klíště držel právě Storma, který s obrovským nadšením dostih vyhrál a kalupoval by klidně dalších pět kilometrů, kdyby se nám nepodařilo oba koně od sebe náhodou rozdělit. „Náhodou“ proto, že poté, co jsme se s Klárkou domluvily, že točíme doleva, jsem si já popletla strany a strhla jsem „volant“ doprava. Setrvačnost mě po Finově panice „jeee… kde je Storm??“ vymrštila na koňův krk a zbytek trasy jsem strávila v pozici visíce na krku, což zřejmě mého koně zpomalilo a posléze zastavilo. No komu by se chtělo utíkat s šedesáti kily za ušima, že jo…
Kromě nejexcelentnějšího doběhu dostihu v tamější historii se Stormíkovi podařilo těch perel více, třeba přeskočit pomalého poníka i s jezdkyní, a na naší Hubertově jízdě s Klárkou i proti její vůli předvedl, jak se skáčou hirdy (dostihy přes proutěné překážky). Bylo jasné, že Storm se toho musí ještě hodně naučit, takže Klárka s těžkým srdcem dala přednost koupi vysněného ničím nezkaženého holštýna.
(říjen 2003 - Hubertova jízda, Biofarma Epona)
Osud „našeho“ Storma poté bohužel nabral špatných obrátek. Po zimě u handlíře byl přesunut do Děpoltovic, kde se noví majitelé dopustili zásadní chyby: nechali jej kalupovat. Počáteční nadšení „jak rychle umí utíkat“ se posléze promítlo i v práci, kvůli které byl zakoupen (parkury), a stal se z něho „vyplatlaný magor“. Klárka se snažila vysvětlovat, že fyzickou silou u něho neuspějí, že kůň nepotřebuje ostré uzdění ani vyvazovat hlavu, že je třeba trpělivost, pochopení a především žádné kalupy. Nikdo však její zkušenosti nebral vážně. Z koně, na kterém u nás i do terénu jezdily děti s prověšenými otěžemi, který nikdy nekladl v práci odpor a kterého jsme měli za tupoučkého mezulána, už byl neovladatelný labil. Hubený a nervní kůň k ničemu.
Poslední stopa končí u handlíře pana Abs***, odkud se jej snažila koupit slečna, která Stormíka znala z doby, kdy běhával u Váňů. Doufali jsme, že se zadaří a že se Storm dočká řádného důchodu, ale bohužel, štěstí se k němu opět otočilo zády. Kde a jak skončil, bohužel netušíme.
Těžko říct, čím si nás ten kůň získal. Nepotřeboval být osobnost, ani mazel, ani šampión. Mně se o něm zdává, mnohem více než o koních, jejichž „odchod“ z mého života jsem i obrečela, a nejenom já poměrně často zmiňuji jeho jméno, vryl se do našich niter nesmírně hluboko.
Nikdy nezapomeneme.
Daja Swito
Která tehdy nefotila, bo neměla čím.
Ale pár fotek se zadařilo popůjčovat, děkuji za ně.
(květen 2003 - Stormův třetí parkur)