Nechcete někdo... koně?
V podstatě nejde o vtip, bohužel. Je to sotva půl dne, kdy Móně volaly zdejší České dráhy, že na kolejích je kůň a vedle snad další dva, ale že v té tmě nelze blíž identifikovat. Jestli by prý nešlo koníčky odvést...
Je to sotva půl dne, kdy jsem já v sedle svého magora byla nucena témuž volně se pohybujícímu stádu čelit na louce pod kolejemi. Fajn, nic se mi nestalo: ale pocitově nic moc, když se váš kůň panicky bojí, zatímco na něho dorážejí kladrubačky.
Když jsem o další hodinu později potkala jejich v klidu jdoucí majitelku, která se nevzrušovala, přestože od nás věděla, že koně má mimo ohradu.... Nechápu. Mně by to strach nedovolil, ale ona už je nejspíš zvyklá. Zpomalování vlaku kvůli koním totiž zdaleka nebylo ojedinělým případem.
Móňa po telefonátu z nádraží ihned majitelce koní volala, ale dostalo se jí odpovědi ve smyslu „to není možný, já mám koně zavřené, část ve stáji, zbytek ve výběhu“.
To jako v tom samém výběhu, ze kterého koním nečiní problémy zdrhnout?
Nicméně Móňa nečekala, panicky na sebe naházela oblečení a pádila na kontrolu: co když to fakt jsou naši? Nebyli. Herky už chrněly, v ně naší ohrady, a děsně se divily, proč je Móňa budí. Takže další telefonát: naši koně to nejsou, musí to být vaši. Odpověď? „Ne, naši koně to nejsou, já jsem je zavírala, tak to asi budou úplně cizí koně“ a konec hovoru. Nezájem, tečka.
Moňa vše přetlumočila a nádraží proneslo pouze „tak jo, my budeme pro jistotu projíždět pomaličku a opatrně“, a záležitost je vyřízená.
Nechcete někdo koně? Jsou zhruba tři a prokazatelně jsou ničí. Možná je ani nepřejede vlak.
Daja Swito
Hurá, divoký západ v Sudetech.
A rodeo jako bonus, až zase stádo potkám mimo ohradu.