kterak jsme dobývali Ranč Inovec :o)
Jsem atypický druh z četné řady jedinců, jímž se přezdívá „koňáci“. Jak se to projevuje? Třeba tak, že investovat tisícovku do světově proslulé koňské show Apassionata mi přijde líto, ale vyplácnou tři a půl litru za koncert Madonny zvládnu. Sice s křivým ksichtem, ale přežiju to. Divné? V mém případě nic neobvyklého, prostě mám priority poskládané poněkud atypicky.
Nicméně výjimky potvrzují pravidlo, takže návštěvu ranče Inovec jsem si takříkajíc vyprosila, z mnoha důvodů. A těšila jsem se, nemálo (a myslím, že nejen já:o) Pomalu si začínám zvykat, že se se mnou lidé seznamují stylem „moc mě těší… Tak to vy jste ta služka?“, na což mívám nehoráznou chuť odpovědět „i-hahaaa“. Zdá se, že koňův on-line deníček frčí mezinárodně, protože tatáž situace se mi přihodila i na Slovensku.
(zde prosím trápení cizích chudáčků koníčku)
Cestou na ranč jsme absolvovali nejdelší úsek týkající se kočování Slovenskem, a tenhle zážitek se nám vryl do paměti navždy. Proč? Protože jestli v něčem slovenská silniční doprava „exceluje“, tak v systému značení. Spoléhat se na GPS nedoporučuji, protože můžete snadno skončit v poli (podotýkám, že v okolí Nitry, nikoliv kdesi na hranicích s UKR).
Vlastnit mapu je poměrně dost důležité, protože spoléhat se na radu obyvatelstva vám leckdy způsobí nemalé překvapení, kdy jednou křižovatkou projedete třikrát a pokaždé z jiného směru. Mapa je k nezaplacení, ale pouze do chvíle, než vjedete do většího města: poté je váš osud v rukou náhod a štěstěny. V praxi to vypadá zhruba takto: cedule zpravidla ukazují směry, které nehledáte, a pokud potřebujete pouze jeden konkrétní, ukazují „kamsi“ spolu s dalšími třemi názvy měst, a jakmile se silnice rozděluje, tak již bez popisek. Někde je tabulí jako nasr*no, někde pro změnu jedete několik kilometrů bez tušení, kde se právě nalézáte, a to kvůli chybějící jedné jediné značce na kruháči. Velice obezřetně berte v potaz tabule, které vás navádí na dálnici: klidně se vám po necelém kilometru stane, že dorazíte do brány staveniště, protože slovenští inženýři měli značení hotové dřív než samotnou dálnici. Nejkouzelnějším místem pro bloudění je Banská Bystrica, kde z dálnice sjedete do města, ale zpátky už nevyjedete, protože nájezd se teprve staví. Čeká vás nepopsatelné a zmatené bloudění, protože panická snaha držet se míst, kterými jste se tam ocitli, přináší přesně opačný účinek, neb k opuštění města potřebujete zcela jinou trasu, samozřejmě značenou naprosto katastrofálně.
Nejhorším zážitkem pro českého řidiče jsou však pruhy. V Bojnicích na centrální silnici nikdy nejezděte v pruhu levém, protože levé pruhy jsou pouze pruhem odbočovacím, což znamená, že jím nelze pokračovat rovně: pouze odbočit doleva. Tudíž levý pruh je téměř prázdný a veškerý provoz je neprodyšně nacpaný v pruhu pravém, vše protkáváno kruháči.
Bylo ode mne víc než chytré si vyžádat podrobný popis, kudy na ranč, protože už dávno byla tma jako v pytli. Důležité orientační body typu „Lidl“ naštěstí svítily, ale stejně jsme se finálnímu zabloudění nevyhnuli. Autor textu sice do rozvrhu uvedl záchytný odbočovací bod, ale bohužel pod názvem, který už nějakých 10 let neplatí. Marně jsme v brutální tmě pátrali po penziónu Calex, brázdíce nejen polní silnice, ale i přilehlé vesničky, a samozřejmě úplně marně. Museli si pro nás z ranče dojet, jinak bychom Calex zřejmě hledali dodnes. Bylo mi stydno, přijíždět na návštěvu před půlnocí, ale záhy jsem byla utěšena, že prý nejsme první ani poslední.
Spalo se naprosto nádherně, ve srubu. Pohodlné matračky, takže žádné travní hrboly, ve vedlejším stanu se nikdo nechtěl jít utopit, za hlavou nejezdily žádné traktory ani nedupaly a nevřískaly dětičky. Prostě ticho... Absolutně dokonalé ticho, sem tam protkané frknutím koně, vše v útulném pohodlí vonícího dřeva. Během svítání jsem se vyběhla podívat, kdože nám to frkal do spaní (to bylo ale překvapení, že koně!:o), a když se pak zavrtala zpět do spacáku, byl to naprosto luxusní pocit.
Opustit ranč se nám nechtělo, ale čas nás tlačil. Samozřejmě jsme absolvovali prohlídku všech koňomíst, od omladiny až po ostařinu (mající svůj vlastní „lazaret“ výběh:o). Fluff se na mérenského fešáka pokoušel mluvit francouzsky, leč marně, a vzájemné komunikaci nebyla nakloněna ani tamější hvězda – arabský hřebec Uranus. Uranusa prostě návštěva z dalekých krajů nezajímala a k ukázce svého umění musel být přesvědčen. Hřebec je totiž šoumen, který potřebuje početné tleskající publikum, a nějací dva cizí pobudové, notabene když jeden z nich je obyčejná služka, proč se namáhat, že jo?:o)
Nicméně viděli jsme, co jsme vidět chtěli, a to nejen ze strany všestranného Uranusa (western, endurance, show bez uždění a sedla – vše ovládá na špičkové úrovni). Nádherné prostředí, krásné a hýčkané koně, vše budováno s láskou a pílí, takže toho jednoho odpoledne drahocenného času, které nám hostitelka Lenka věnovala, si cením více než nabídky usednout na hřbet Uranusa (což mi strach samozřejmě nedovolil:o) Akorát těch hodin na rozhovor bylo málo, neb co existuje lepšího, než přímá výměna názorů na téma „herky“?
Strakatého Astona se nám tedy do kufru Auka schovat nepodařilo, ale to na pocitu „já bych tady teda nejraději zůstal(a)“ nic nezměnilo. Tak snad brzy na shledanou. Co třeba v zimě? Kombinaci hory, sníh a koně, to bych si sakra nechala líbit, ale obávám se, že Auko by tuhle štreku bez pásů místo kol zřejmě nedalo. Ale tak neházejme flintu do žita přečasně, že ano:o)
Daja Swito
Úplně nejvíc natěšená.
Jenom kdyby databanka nezničila 90% fotek pořízených zrcadlovkou:o(
