A vybírám ten náročnější.
Zuřivý psí štěkot mě nepřekvapuje, možná místní smečka poblíž honí zvěř, ještě kdyby bílej neusoudil, že štěká stádo koz a že k němu tudíž nepůjde, protože soudružky kozy žerou Finy.
Přežili jsme.
Za dalšími dvěma zatáčkami stojí hoch s flintou, a na můj dotaz, jestli to, co slyším, je honitba, odpovídá kladně, a že prý to ženou přímo na nás.
Řvu blahem, že musíme zpátky, tedy opět kolem stáda soudružek, které si usmyslelo, že nás MUSÍ vyprovodit.
Nemusím snad dodávat, že stádo soudružek valící se na bílého koníka v něm přátelské pocity nerozvíjí, a tak kopec slézáme formou perfektních stranových cviků.
A že si najdeme jiný kopec, když je tenhle obsazený.
Na opačné straně údolí potkáváme stádo dětí. Jsou podstatně hlučnější než předešlé soudružky, a když se mi povede bílého umírnit, mizí i s paní učitelkou kamsi doprava.
My naštěstí klušeme rovně.
Oprava: my chceme klusat rovně, jenomže za první zatáčkou je v křoví vedle cesty schovaná třída mateřské školky. Naštěstí s moudrými paními učitelkami, které hned dětem vysvětlují, že u koníků se nekřičí a že pssst, ticho, než koník projde, a jakou že to koník má barvu?
Odolávám pokušení jim napovídat, že určitě oranžovou, a s úsměvem na rtu tlačím a tlačím, že bych i hemeroidy vytlačila, protože bílý koník se těch malých barevných a náhle ztichlých věcí rozsázených v křoví bojí.
Ale povedlo se.
Hurá!
Teď už snad zaklušeme, do kopce...
Nezaklušeme. Na cestě kousek před námi se právě otáčí skupina žáků základky. A řvou. A řvou a řvou, protože mají udělat čelem vzad a dál už nejít, k čemuž je evidentně potřeba si vyřvat plíce.
Otáčím se také, protože TÍMHLE nemá smysl se pokoušet projít, podobné pokusy "You cannot pass!" mám už za sebou a jsem už na ně stará.
Z prudkého kluzkého kopce jdeme svižným krokem a já doufám, že třída školkových dětiček už není zalezlá v křoví, v rámci mého duševního zdraví.
Není.
Dětičky už byly na cestě, paní učitelky je sešikovaly naprosto geniálně, abychom mohli projít, a neřád bílej ještě zmákne naznačit pokusy šacovat dvě malé barevné bundičky, protože si je vědom faktu, že malé barevné bundičky mohou znamenat dobrotu pro bílého koníka.
Chválím paní učitelky, jak krásně jsou dětičky hodné na koníka, a zkouším si udělat náskok před řvoucí skupinou ze základky.
Ještě kousek a budeme moci odbočit mimo jejich dosah, což bychom mohli stihnout.
Slyším dupot a řev.
Než mi dojde, že základka má asi tělocvik a zpátky z kopce že mají nařízeno utíkat, bílej řeší krizovou situaci po svém, a odskakuje.
Nastává přesně ten moment, kdy je člověk vyloženě rád, že sedí v drezurním sedle s delšími třmeny, protože v nich se naprosto nejlépe koriguje situace, kdy kůň hodlá utíkat také, byť bez řevu.
A tak držím a chlácholím, že hodnej koník, a pod zadkem mi začíná odpočítávání s neznámou konečnou cifrou, aneb "tik-tak, tik-tak…"
První dvojice proletěla těsně kolem nás. Samozřejmě za mohutného řevu "kůň! Kůň má ortézu, viděl jsi to?", protože bez řevu to evidentně nejde.
Volím variantu "do lesa", že to prostě nějak v těch houštinách a nízkém větvoví přečkáme, jenomže kůň skrz roští nevidí, odkud a jak a proč to dupe a řve. A tak poskakuje, a když mě podruhé málem sejme o strom, vracím se na cestu.
A řev sílí. I dupot.
Jim je úplně fuk, že ta cesta je sotva tři metry široká. Je jim fuk, že kůň tam se mnou panicky skáče do vzduchu, prostě utíkají a řvou.
Blížím se k místu, kde mají jakože cíl, a kde se srocují, čekají a... překvapení měsíce… Řvou. Projdeme tudy, bez ztráty kytičky, a já se chystám opodál zahodit otěž a pochválit bílého koníka, že tohle fakt dal, bez jediné svíčky, bez jediného úprku hlava nehlava, že když odskočil, tak maximálně jedním cvalovým a nechal se vzít zpátky.
To by ovšem skupina nesměla dostat pokyn, že už můžou jít do školy, a to by ovšem celá ta skupina s řevem nesměla vyrazit za námi.
Musel na nás být impozantní pohled: v čele bílý oř s bělmy vytlačenými metr před sebou, úhledně cválající na místě z kopce, a za ním přibližující se hejno řvoucích zmenšenin diktátorů.
Ale já už jsem na tohle asi opravdu stará.
PS: přežili jsme všichni!
