Další lekce rehabilitování.
Po skončení dalšího dílu seriálu "opět hlášení městského rozhlasu", opět s přídavkem "a zrovna pojede autobus a kamion", aby v tom KRAVÁLU nebylo lautr nic slyšet, nastala fáze klidu.
Skoro až hrobové ticho, na silnici, zlověstné...
A blížíme se ke křižovatce, stejně jako skupinka školkových dětiček k přechodu pro chodce.
A ty malé barevné věci samozřejmě začnou ječet "koníček! Koníček!", a sešikují se u zábradlí, načež před přechodem vzorně zastaví pan slušně vychovaný řidič a ukáže dětičkám s paní dozorkyní, že mohou jít.
A co neudělá paní učitelka?
Vyšle děti na přechod větou "A honem, honem děti, co nejrychleji na druhou stranu!"
Kdyby dětičky "na druhou stranu" aspoň utíkaly potichu, nikoliv s rykem připomínajícím nájezd rozzuřených Husitů.
Pohyb barevných bundiček stylem "letící šíp vpřed!" si pamatuji matně, ale plnokrevníka, který naprosto ukázkově (a vší silou) přistál na mé pravé noze, naopak velmi dobře.
A teď ať mi někdo fundovaný vysvětlí, jaký myšlenkový pochod vede eruptivního koně k tomu, že než aby se snažil utéct kamkoliv jinam, tak radši zdemoluje vodiče?
:-)