V devět nula nula jsem měla být na školení.
V osm čtrnáct udělalo auto ubluh-uh, zhaslo a od té chvíle se tváří "já nerozumět jazyku tvého kmene".
V osm patnáct odjel poslední vlak, z kilometr vzdáleného nádraží.
V osm šestnáct jsem byla odhodlaná jít domů, přinést jinou baterii.
(Která by měla být nabitá, protože my, ohradníkoví lidé, tyhle pohotovostní věci doma míváme) a zkusit to stihnout "rychleji než obvykle").
V osm šestnáct a půl se hustě rozchumelilo, jako kdyby počasí varovně zvedlo a říkalo "Kateřino! Nechceš to krásné auto rozbít, že ne?"
Nechci.
Koneckonců - alternátor jsem v něm ještě neměnila! :-)))