Žádný dechberoucí zážitek (zážitky) od mého článku nečekejte, protože nepůjde o nic jiného než o každodenní střípky života s koňmi. Střípky, které většinou ve svém lidsky pojatém světě nevnímáme, protože jsme k nim automaticky slepí, a když už je náhodou pozřeme, jsme z nich většinou naprosto zbytečně paf.
Stávají se mi nejen u mých vlastních koní, se kterými jsem v denním kontaktu, ale i u cizích. My lidé si o sobě coby živočišném druhu, který má nad „obyčejnými" zvířaty navrch, můžeme myslet cokoliv, ale realita je taková, že ve skutečnosti víme úplné prd. Máme sakra zkreslené představy, co všechno koně vnímají, čeho jsou si vědomi a čeho dokážou využívat (či zneužívat) ve svůj prospěch.
Z rukávu mohu namátkou vytáhnout obligátní typ historek, třeba když v krajním boxu praskla napáječka a kompletní osazenstvo stáje začalo dupat a řehtat, aby vyburcovalo hlídače k pohotovosti. Nebo když můj Fin dostal první těžší astmatický záchvat a tak dlouho intenzivně kopal do stěny boxu, až majitelku stáje spící na opačné straně objektu opravdu probudil. On, který nikdy do ničeho nekope! Ruku na srdce, máme velice zkreslené představy, čeho všeho jsou konkrétně koně schopni, když je situace vážná. Jsou větší, silnější, a přesto zmanipulovatelní tou směšnou formou života, která si říká člověk.
Jedním z mých klíčových zážitků byla cvalovka s Bobánkem, před mnoha lety. Můj první kůň byl vůči mému jezdeckému snažení extrémně tolerantní a naše vzájemná spolupráce byla blíže neurčená forma balancování mezi mým a jeho názorem na danou věc (v praxi scénář cvalové práce probíhal dle schématu „caplování - pobídka do cvalu - odskočení - děj se vůle boží"). Navíc byl červen, takže tráva vysoká půl metru, a jelikož se kůň nehecoval a nesnažil se mi utrhnout ruce (což bylo krajně podezřelé), místo cválání jsme nakonec na louku vešli krokem a bez zrychlení pokračovali dál. A v té vysoké trávě, v místech, kudy vede stopa kolejí traktorů a kudy to obvykle bereme tryskem, ležely brány na vláčení. Nevím, které hovado nechalo v trávě veprostřed louky ležet brány, ale vím, že skočit mi v plném cvalu do nich kůň, zřejmě bych o něj onoho dne přišla.
Zřejmě nejzvláštnější směsí dvou povah je nynější Finův kolega. Valach, se kterým se osud nemazlil: v roce obsednutý a ježděný stylem „ze stáje cvalem, domů také", poté pendlující z ruky do ruky již s nálepkou „zlý" (divme se mu). U nás zakotvil coby pětiletý a již neprodejný, a přeloženo do lidských vlastností jde o nerudného, protivného a věčně vztekajícího se prevíta. A bez přestávky testujícího hranice vzájemného respektu, takže občas hryzne, občas kopne, nebo po někom hrábne předkem. Kůň, který naprosto čitelně dává najevo, co si o každém požadavku směrovaném na jeho osobnost myslí (přezdívka „sešívačka" je sama o sobě dostatečně vypovídající).
Ten samý kůň je však v nouzové situaci naprosto... jiný. Nežere lidi a dokonce se chová zcela v rozporu se svými obvyklými postupy. Třeba když mu v kopci podjela noha a jezdkyně mající na zádech batoh s kanystrem vody spadla přímo pod něho (tíha vody ji doslova stáhla), a on místo aby ji obligátně pošlapal a zdrhnul, tak na třech nohách zůstal stát a počkal, až přiběhnu a holčinu z popruhů batohu vyprostím. Nebo když se na nás řítilo cizí stádo na volném prostranství, kdy se mě „sešívačka" vzorně držela, poslouchala na slovo a ještě mi posloužila jako brzda, když se vůdčí kobyla na nás rozběhla a vyděšený Fin chtěl panicky utéci, i se mnou na konci vodítka. Působivá byla i historka s arabským čerstvě vykastrovaným hřebcem, který překročil ohradu a hurá na nás, kdy „sešívačka" bleskově vyhodnotila situaci za nás všechny, načež mě i s Finem velmi osobitým způsobem „odhrnula" na stranu (do bezpečí) a šla bránit naši čest. A když jsem se vyhrabala z trní a popadla tyč, že hudrající „pány hřebce" rozdělím, otočil se ke mně zadkem a do toho křoví mě „zasunul" znovu, jako by říkal „neruš, sakra".
Jít na něho položit studené sedlo by se z fleku mohlo používat coby základní stupeň bobříka odvahy, ale když jde o průser, neexistuje spolehlivější parťák, a já si už roky kladu otázku, proč vlastně. Co ho k tomu vede? Jeho, na kterém se lidské plemeno ohavně podepsalo?
Nepopírám, že mě nejvíc na koních baví pocit „jedno tělo, jedna duše". A tím opravdu nemám na mysli onen stav, kdy se milostpán bílej napije a pak se o mě přijde mokrou držkou otřít a na důkaz věčného přátelství mi s důvěrou dýchne do tváře (načež přemístí monstrózní sopel na mé rameno). Splynutí duší pociťuji v sedle a vlastně jen kvůli tomuhle závodím, protože tomuto druhu souznění se nic nevyrovná. A zatímco na domácí tréninkové půdě se střídají pózy pramenící ze souvztažností mezi momentálním duševním rozpoložením, počasím, podmínkami, náplní a délkou dané práce (neboť trénovat se bohužel musí), na závodech nic z toho neplatí. Na závodech se propojí nejen duše, ale i adrenalin, a tvoříme jednu bytost fungující na jedné lajně. Možná je můj pohled notně ovlivněný faktem, že jsem nikdy na jiném koni nezávodila, ale pro mě je jeho skoro až odpovědný přístup k dané situaci doslova dojímající. On ví, že mi na tom záleží, a on to pro mě udělá a jde do toho naplno, a to i když na trati číhají bubáci, kteří žerou Finy, a ještě je tam sám a opuštěn (bez kolegy sešívačky).
A vše jen proto, že na konci přijde pochvala, tedy deset vteřin pozitivní energie, nic víc z toho bílej nemá.
Pro mě neskutečně fascinující záležitost. I zmiňované čtení myšlenek funguje, protože jakkoliv titěrný záblesk v mozku „tohle ASI nevyjde" je zárukou, že jste právě účast v soutěži (nedobrovolně) ukončili. A připomínat situace, kdy se svým ořem trávíte čas na pastvině a kocháte se jeho blízkou přítomností, načež vás napadne „co kdybych šla jezdit?" a v tu chvíli v okruhu dvaceti kilometrů žádný kůň není, protože se prostě a jednoduše vypařil...
Koneckonců i ona téměř až dojímavá závodní oddanost může být zdrojem lehké komplikace. Parkurový kůň v drezurním obdélníku přemýšlející především nad tím, jestli se oplůtek na protilehlé stěně bude tedy skákat z klusu, je už tradiční záležitostí, stejně jako horečné hledání „co se tedy jako bude skákat?" po vjezdu na trať westernového trailu. Mezi mé top zážitky řadím poslední minuty před startem crossu, kdy se opracovávalo na parkurovém kolbišti, z něhož se zároveň i startoval cross a konstrukce startovacího „čtverce" byla postavena z parkurových bidel. A že si ještě zacválám a zároveň zhlédnu výkon závodníka před námi, což se mi málem krutě vymstilo. Barevná bidla startovacího „čtverce" v mém koni zřejmě vyvodila úsudek, že se „to" bude skákat, a pranic mu nevadila výška 150 cm a šířka přes čtyři metry. Prostě na to hrdinně cválal, a že začíná počítat odskok a nabírat potřebné tempo, jsem ucítila pět cvalových před „překážkou". Naštěstí takto včas, jinak bych nejspíš hlavu neotočila a s realitou se seznámila až držkou letící do bidel (víc než 120 cm jsme s Finem nikdy neskákali).
Nejsem si úplně jista, jestli mé povídání vůbec souvisí s tématem soutěže, protože původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. Ale jista si jsem faktem, že prožitky tohoto charakteru k životu s koňmi patří a že se s nimi setkáváme naprosto všichni. Jen je třeba si jich všímat :-)