Víkend v tomto odporném a demotivujícím ročním období většinou znamená „třeba nebude mrznout a budeme spolu celé DVA dny“ (jakože s manželem), akorát že ono většinou mrzne. A když mrzne, nelze navozit vodu do zásoby, protože vodu je potřeba koním servírovat v tekutém stavu, a tak když se zadaří, mohu vodu navozit v sobotu ráno a pak až v neděli večer.
Což znamená klidně i plných 27 hodin strávených manželem v jeho nynějším varském bytě!
Akorát že ještě v pátek jsem nevěděla, jaké filmy sehnat, a manko jsem doháněla během pátečně-sobotní noci během psaní.
A tak sobotní projekce díky filmové diskuzi na facebooku probíhala zhruba takto:
„To jsi asi přivezla ty akční střílečky s Tomem Cruisem a Bradem Pittem, že jo?“
Chvíle nesmělého ticha, aneb mám já to ale chápavého a inteligentního muže.
„Ano. Vadí to?“
Protože přiznání je polehčující okolnost.
„Tak jako nevadí…“
Ale nadšením nehořel :-)
„Mám i jiné filmy!“
Snaha zachránit situaci se cení.
Ale už jen fakt, že dva z vybraných filmů nešly pustit celé (z jednoho jsme viděli půl hodiny, z druhého jedenáct minut) a jednomu chyběly české titulky, přestože tam měly být… Můj muž po mém radostném zjištění, že film je francouzský a že si tudíž konečně budeme rovni, protože nebudeme rozumět ani jeden, mé nadšení nějak nesdílel:-)
Aspoň že Tom Cruise a jeho další výborně akční sci-fi film pustit šlo, protože tenhle film nás opravdu vizuálně i dialogově bavil.
Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow, 2014)
Režie: Doug Liman
Umění je, když se jedno a totéž dá ukázat v mnoha nápaditých podobách, aniž by to nudilo.
Mělo to vtip i říz, a Tom Cruise mnohem lepší než ve Válce světů.
*
Nicméně nejpříjemnější překvapení nakonec číhalo v samotné televizi, kde jsem po vypnutí harddisku narazila na černobílého Ralpha Fienesse, v jeho životní roli záporáka Amona Götha. Můj zákonitý mi zprvu úplně nevěřil, že to není fór, že ta postava se skutečně jmenuje Amon, a mé nadšené vzdychání, že ten chlap se mi typově děsně líbí (a za tím si stojím) blíže nekomentoval (každý máme své úchylky, že ano).
A měla jsem kliku, protože jsem stihla i scény jezdecké, protože i skutečný Amon Göth (byť to byl v reálu odpudivý chlap) jezdil na bílém koníkovi, a tak jsem se mohla kochat jak Ralphem v nacistické uniformě, tak i Ralphem jezdcem. Ach.
Skutečné překvapení mě však čekalo zhruba o deset hodin později, kdy jsme kvůli časové tísni zvolili film „nejkratší“. A když mi docvaklo, že Gustava hraje Ralph, a nadšeně jsem muži svému milovanému ukazovala „Amon! Zase Amon!“, načež on samozřejmě hledal všude možně hnědého koně, přestože Amíkovi se Amon už mnoho let neříká…
Ale jinak jsme naprosto normální pár. :-)
Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel, 2014)
Režie: Wes Anderson
Miluju kýče.
A miluju filmy, které navenek přetékají kýčem, přestože vlastně vůbec kýčovité nejsou!
Ten film je dokonalý ve všech směrech, má nejlepší herce, nejlepší dialogy, nejlepší hudbu, nejlepší kulisy (to je masakrální podívaná, ze které se tají dech i v případě televize, takže další film zařazený do sekce „že já to sakra neviděla v kině) a nejlepší dějovou linku.
Hravé, zábavné a napohled ujeté, ale se vkusným humorem, bavilo mě to od první vteřiny a jsem si jista, že se tím budu bez problémů kochat i příště a přespříště, protože ten film je špičkové vizuální dílo.
A Ralph Fieness opět absolutně výtečný, a to jsem si myslela, že jemu jiné než záporné postavy sedět nebudou (přece jen Voldemort z něho čiší furt).
Já ho prostě žeru :-)
A doufám, že toho Oscara dostane, konečně!
Foto: zdroj google