Já & Móňa

v nejlepším se přece má přestat
(část I.)

Myslím, že je načase nás decentně poodhalit, co se týče historie. Koho nás? Mě a Móňu (ano, služku a trenérku). Trošku zavzpomínat plus pár věcí objasnit, protože tím se zároveň leccos vysvětlí.

Móňa pochází z Moravy. V západních Čechách se šťastně zamilovala, na Moravě vdala, a poté se usadili tady. Koně se s Móňou vlečou odmala: zažila stájovou slávu Železníka, zachránila život Barbarescovi a samozřejmě závodila. Kromě účasti v parkurech se jí podařilo získat titul juniorské mistryně Severní Moravy v military, takže do života solidní dávka zkušeností z dostihů i soutěží všestranné způsobilosti.

Poprvé jsme se viděly u Váňů, kde jinde. Já jsem se chtěla „podívat na Cipíska“ (moje vůbec první tamější návštěva), a protože všichni zrovna byli v Pardubicích, tak nás tam Naďa vyložila, odjela si vyřídit své věci, a já s holkama jsme Móně pomohly zaopatřit koně. Jinak Cipísek tam zrovna nebyl:o) Móňa se pár dní na to odstěhovala zpátky na Moravu, a já začala během víkendů dojíždět k Váňům a konečně si užívat nadbytku ježdění.

U Váňů mi zvedli sebevědomí, co se týče ježdění, praxe dvou až tří koní během dopoledne je k nezaplacení. Ze začátku jsem potila krev: žádné do terénu nebo na vycházku, nýbrž jízdárna a pod dozorem, krutá buzerace se vším všudy. Zjistila jsem, že zakopaný pes mé neschopnosti naučit se jezdit tkvěl v těžišti, zkrátka jsem neseděla „na prdeli“. Šlaufky nám „žákům“ do rukou nesměly, takže holé otěže, a pokud mi na jízdárně vyšlapával labilní dostihák, prožívala jsem to velice euforicky. Za absolutní vrchol své snahy se stala tříhodinová terénní práce, kdy jsme byli pod sakra důležitým drobnohledem: sed, otěže, výkon koně – to všechno muselo být na jedničku. Brodila se řeka, cválala se oračka, šlapal se Vladař… žádná procházka. Náročnou práci jsem absolvovala s Polebosem a byla jsem za ni hlasitě pochválena od samotného Váni, který o mě do té doby jen zakopával a ob týden se ptával, kdo jsem a co tam dělám a jestli mám od rodičů povolení jezdit ven. Faktem je, že můj pocit absolutního blaha trval necelých 15 minut, než jsem vyfasovala Uno Dancera, který se mnou těžce zamával a kvůli kterému na mě Váňa řval tak, že se plašil pomalu celý lot, a že od té doby jsem si žádnou takovou pochvalu nezasloužila. Ale o to vůbec nešlo. Tehdy jsem si uvědomila, že i já, to poleno a dřevo a jezdecký poděs, nad kterým všichni cvičitelé zlámali hůl, by mohlo klidně mít koně svého: do té doby mi pouhá myšlenka na něco takového přišla jako vrchol absurdistánu. Já a můj vlastní kůň? Hahaha… to přece nejde ani omylem…

Váňovi jsem nikdy neřekla, co pro mě jeho pár vět znamenalo, ale téma „můj vlastní kůň“ od té doby hlodávalo pravidelně.

Po maturitě jsem hajtry ze svého života krátkodobě odsunula. Místo víkendů strávených u dostiháků jsem se snažila vydělávat penízky, aby bylo na výlet za oceán, ze kterého samozřejmě sešlo. A protože to nebylo poprvé, co z něčeho sešlo, aniž by to bylo mojí vinou, tak jsem si za ušetřené finance najust a natruc koupila koně. Má význam se na někoho spoléhat? Nemá. Člověk se těšil a nic z toho. A jelikož kamarádce umřela kobyla, ze které v Dallazu stálo hříbě, tak jsem se na tříletka jela podívat, a i když se mi kdovíjak nelíbil, koupila jsem ho. Proč? Aby všichni měli radost: Iva z potomka milované kobyly, já ze svého vlastního koně. A ustájila jsem ho kde? Ano, nahoře: právě u těch lidí, které teď nazýváme „sousedi“.

Vím, odbočila jsem od tématu „Móňa“, ale pro úplnost děje to jistě není na škodu.
A pokračování zítra:o)

Daja Swito
A další seriál na pokračování.
Proč mi ze všeho leze román?