v nejlepším se přece má přestat
(část II.)
Takže se vrátíme se k tématu „Móňa“. Já, rozený jezdecký antitalent, jsem tedy vlastnila tříletého koně (!) a Móňa mezitím otěhotněla, vdala se a šup, byla tady, již natrvalo. Na mateřské jí koně chyběli, takže jezdila dva soukromé, a ti se sledem událostí ocitli na přechodnou dobu v tehdy „naší“ stáji (ano, "nahoře" u „sousedů“:o)
Ačkoliv uteklo několik let, mé jezdecké „umění“ se ocitlo v bodě mrazu, což mě svým způsobem mrzelo. Pod vedením osoby, jejíž zkušenost spočívala v přečtení několika kapitol Paalmana (plus ježdění á la „samouk“), jsem se sice cítila jako mistr světa, ale realita byla jiná, zkušené oko nad mými výkony hořce zaplakalo. Móňa v novém působišti rychle pochopila, na jaké úrovni je kvalita výcviku, stejně jako mně došlo, že všechno to velkolepé plánování o licencích a závodech a profi tréninku nejsou víc než jen iluze. Sice myšlené vážně, ale v praxi nerealizovatelné.
Nic proti rekračním jezdcům nemám, naopak, těch pár let bylo SUPER. Nádhera! Vozili jsme si zadky a jezdili jsme především pro radost; tedy nebýt všech těch plánů o závodech, kterým jsem slepě věřila. Trénovat pod vedením se začalo mockrát, ale po několika týdnech zpravidla stejně rychle skončilo, většinou pak nebyl čas.
Jakožto majitel jsem toužila v sedle oře svého uspět, ale přáno mi nebylo. Příprava na 40km endurance již byla čistě indivuduální záležitostí, ale měsíc před startem koni zášlapem ruply seznamské kůstky, a bylo po ambicích.
sed jsme v tomto období intenzivně pilovali pod dozorem, a tohle byl výsledek:o)
Móňa, stejně jako svého času Iva, o mém koni bez cavyků prohlásila „nic neumí“. Nic divného, kromě Ivy nikdo na koni neuměl ani sedět, natož přiježďovat. Ale kdyby se prý pravidelně trénovalo…
Samozřejmě že Móňu svrběl zadek, toužila po závodech. Majitel dvou soukromých koní, které stále jezdila, sice sliboval, ale skutek utek. A já rozhodně nebyla proti, aby mého slona Bobánka přijezdila a zaskákala, případně vyjela na závody. Rapidní rozdíl, když nás nahoře na travnatém kolbišti dirigovala Móňa. Pod ní koně kontra necválali, a pod ní můj kůň skákal metrové překážky vyklenutý. Nikdy nezapomenu na našeho posledního Huberta, kdy jsme s Bobánkem i něco málo přeskočili (ač s děsem v očích), a kdy jsem pocítila v jeho přiježděnosti rozdíl, který se s roky předtím srovnat nedal ani omylem. Po předku se samozřejmě valil pořád, ale už jsem věděla, jak se posadit a jak to v rámci možností korigovat.
skupinka gratulantů k narozeninám (nápad Móni:o)
Holky, moc vám za tohle děkuju - fakt super.
Jak už jsem zmínila, Bobánek zchromnul (ano, sezamské kůstky) a ze závodění ve finále nebylo nic, ani parkury, ani endurance. Pomalu se však formovala komunita nová: já, Móňa a Klárka. Klárka mívala poničku, kterou vyměnila za nádhernou kobylu. Kobyla nebyla nejmladší, ale stylově skákala, takže domluva mezi Klárkou a Móňou o závodech na sebe nedala dlouho čekat., od jara se pilně trénovalo. Pro Klárčinu Betynku u „nás nahoře“ místo nebylo, takže ji ustájila u majitelky Amíka.
A Amík? Pár měsíců před nastěhováním Betynky jsme s Móňou majitelce Amíka marně rozmlouvaly pořízení svého vlastního koně (ano, koupě Amíka). Co čekala, od koně za jateční cenu? Navíc syrového a zlého? Móňa jí slíbila, že jí s pětiletým šklebivým, kousavým a kopavým hřebcem pomůže. Kastrace i obsednutí proběhlo celkem v klidu, to ostatní bohužel nikoliv. Dominantní kůň neustále svou majitelku testoval: občas ji kopancem poslal o pár metrů dál, na lonži po ní skákal… Netrvalo moc dlouho, než ji začal testovat pod sedlem, a v tomto modelu pokračuje dodnes.
Třetí obyvatel „dolní“ stáje na sebe nenechal dlouho čekat. Rok po jasném verdiktu veta (Bobánek – žádný sport už nikdy) jsem v červnu přivezla Fina. Chcípáka se zimními chlupy, křivé prošláplé nohy, prostě kůň na jatka, uměl akorát stát na řetězu a kousat. Majitel mi ho svěřil do tréninku, takže jsem po roční pauze měla o zábavu postaráno. A kdo tenhle kšeft zařídil? Móňa. Móňa pracovala s chovatelkou, u které se Fino narodil, a která si prodej hřebečka do rukou tehdejšího majitele nemálo zpětně vyčítala. Plán přesunout Fina ke mně jakože do tréninku, aby nemuset být nonstop zavřený na štontě, se zrodil v její hlavě. Co třeba endurance? Poslední naděje pro jinak nepoužitelného koně, který sebou radši mlátil o zem, než aby lidem jakkoliv vyhověl. Mě vychválili, navnadili tím majitele (no kde Ti natrénují koně zadarmo? Budeš si platit jenom žrádlo...) a klaplo to.
„Nahoře“ volno nebylo, takže jsem šedého nováčka ustájila u majitelky Amíka, a pendlování mezi dvěma koňmi, z nichž každý bydlel někde jinde, jsem vydržela zhruba ¾ roku. Věnovat se oběma rovnoměrně bylo nad moje síly, mlaďas potřeboval mnohem víc péče a pozornosti. Poúrazovou artrózou omezeného Bobánka jsem nakonec věnovala týpkovi, který zrovna koupil usedlost, pozemky a z dalších vydělaných peněz hned plánoval pořídit koně (kamaráda na couračky, žádné sportovní ambice), a s Móňou jsme jely vyrukovat na Finova majitele, aby mi toho žebráka prodal. Byly jsme ve výhodě: pán mi dlužil za půlroční ustájení a krachovala mu firma, takže když jsem před něho vysázela bankovky, přemlouvat nebylo třeba.
Tím mé působení ve stáji „nahoře“ skončilo, a s ním i období, o kterém si nejsem jistá, zdali bylo takové anebo makové. Jezdecky jsem bohužel spadla na úroveň „styl raději neřešte, ale nahoře se udržím bez problémů ve všech chodech“, ale lhala bych, že jsem nezatlačila slzu: těch pár let bylo na zážitky super a rozhodně to stálo za zažití. Srandy jsme užili nepočítaně, poznala jsem hafo skvělých lidí, a s tehdy nedospělými holkami jsme měly perfektní partičku. Příjemně strávených společných chvil bylo víc než dost; v dnešní uspěchané době si o něčem takovém můžu nechat jenom zdát, bo tehdy jsme si „koně“ s holkama opravdu se vším všudy užívaly. Čas ani cíle nás netlačily, jezdilo se dle nálady a libosti, tatařilo se, bláznilo se… Rozhodně jedny z nejkrásnějších let mého života. Pravdou je, že v určitých případech na úkor koní, ale budiž mi útěchou, že vždy vinou nevědomosti a neznalosti.
Daja Swito
Ještě vás to baví?
Čestný pionýrský, že se snažím být stručná:o)
silvestrovská jízda (draace, Móňa, Jana)
Ano, tatařilo se:o)