Není naopak škoda v nejlepším přestat?
(část IV.)
Bystřejší čtenáři jsou už určitě v obraze. Co tady asi tak bude draace řešit?
Jasně, že svůj odsun do matičky Prahy.
Sečtěme si základní fakta. Nutkání přesunout se do hlavního města jsem podléhala už v roce 2005. A ne málo. O rok později jsem svůj plán pomalu začala realizovat, což v praxi znamenalo řešit, kam uklidit koně a jak ho zabezpečit ho pro případ, že první rok budu v Praze živořit. Rok 2007 měl být rokem stěhovacím, ale nestalo se, protože byt se uvolní teprve až na jaře 2008. Krásný hostivařský byteček s multikinem pod oknem a s noční linkou za rohem: co víc si draace může přát?
Vraťme se ke zmíněnému „není škoda v nejlepším přestat“, protože tohle mi vrtalo hlavou, když jsme s hajtrama jeli z posledních závodů, kde se nám vůbec poprvé v historii podařilo vyhrát, a to ve společnosti podstatně kvalitnějších koní. Stejně tak vůbec poprvé můj krpatý křivonohý bezpapírový bastard čistě přeskákal složitou halovou úroveň „L“, což v našem týmu znamená mimořádný úspěch.
Ono bez trenéra, bez adekvátních podmínek k přípravě a především bez kvalitních koní... Zkuste si to, bez zázemí. Jízdárnu si budujeme samy, povrch žádná sláva. Piliny jsou předražené, naváží je předražená Avie a lopatou je většinou rozhazuje draace (zadarmo). Obdobně jsme vyrobili překážkový materiál, který se musel urychleně natřít, protože některé sloupky na stojany stihl ukrást bystrý zahrádkář; a protože pozemek patří městu, smlouva zakazuje ho pevně ohradit. Sem tam děti rozbijí vše, co rozbít jde, občas pošlou kladiny plavat do řeky anebo z nudy zapalovačem likvidují masivní lanko, které jízdárnu odděluje od silnice. Během Silvestra Klárka málem dostala přes hubu, když jistého tatínka slušně požádala, aby po odpálení světlic vytáhli ze země všechny ty zapíchnuté dráty, než zapadají sněhem. Že tam důchodci chodí venčit psy? Budiž. Ale že důchodcům vadí smrad koní, to už je problém.
Veškerá činnost se zaměřuje na dvě základní fakta: aby netrpěli koně a aby netrpěla Móňa, resp. její rodina (ano, manžel nekoňák). Jasně, dalo by se od rána do večera drilovat jenom skákání, ale za jakou cenu? Budeme herky prudit kvůli mašlím pouze a jen pro ně nezáživnou prací na jízdárně? Budeme prudit Móni rodinu, každodenními absencemi maminky?
V našem případě stupeň „L“ znamenal nedosažitelnou metu (výška skoků 120cm). Vždyť pořizovací cena obou „našich“ koní dohromady nečinila ani polovinu sumy, za kterou už by bylo reálné sehnat jednoho slušného sportovního koně na úrovni 110ti cm:o)
Trénink obou koní mám de facto pod palcem paradoxně já, ta bez licence. Za těch pět let se mi podařilo vychytat optimum pro oba: jakou který z nich potřebuje zátěž, co je pro něho prioritní, jak často a co konkrétně trénovat, kdy je nejideálnější odpočívat před závody a jak regenerovat organismus po zátěži. Pravdou ale je, že Amíka se mi letos podařilo přetáhnout a připravit ho o cca 100kg váhy, za což se mu omlouvám, ale naproti tomu jsme postoupili v problémech týkajících se HS. A Fino? Konečně vyšlapával rovnoměrně na všech čtyřech, přestal pod dětmi vyvracet krk a především dozrál, co se týče skákání. Po hopání ve volnosti se rozeskákal naprosto neuvěřitelně, Móňa po návratu z Moravy nevěřila svým vlastním očím. Že by to konečně bylo ono? K pocitu dokonalosti už nám chyběl pouze trenér (pro Móňu), pořádná jízdárna a finanční zázemí, protože bez obětavé pomoci kltka, který Amíka pilně jezdil a tudíž nám pilně peněžně přispíval, bychom letos na závody nejeli vůbec.
A co draace? V září jsem (ač proti své vůli) přeskočila 80 cm a přežila jsem:o) V říjnu jsem přeskákala svůj první životní parkur, ač jen 70 cm vysoký, a samozřejmě Huberty, kde už se krosily překážky přírodní, pevné a semtam i slušně vysoké. A přežila jsem, a co víc, zase to ve mně začalo rýt. Není škoda to teď balit?
Nejhorším ze všeho je fakt, že já nejsem časově vázaná, co se týče Prahy. Nikde nevisí datum „nástup do práce“, stejně jako můj pracovní poměr na dobu určitou končí až v prosinci 2008, takže až za rok. Co když lacině zahazuji ideální podmínky něčeho, čemu už se nikdy nebudu moci „takhle“ věnovat? Kůň i jízdárna u nosu, plus fungující týmová práce? Mám takhle utnout pět let tvrdé práce v době, kdy píle konečně nese ovoce?
Kdepak, nejhorším je úplně jiný fakt, a to že se mi do té Prahy strašně moc chce. Moc, moc, moc. Představa, že přijdu o ten byteček, mě po těch měsících těšení se hrubě drásá. A co teď s tím? Hravý jedinec by si hodil korunou: buď panna nebo orel. Já nebudu machrovat s korunou, já si počkám na zítřek. Nechť rozhodne mé umění, paní Štěstěna a počasí. Muhehe.
Daja Swito
Nerozhodná až hrůza.
A po víkendu v Praze je dilema ještě horšíííí…:o)
A na závěr polemik konečně společené foto:o)
Tahle fotka je poměrně profláklá: ano, zmoklé slepice.
Tehdy jsme nedobrovolně projely skrz smršť,
která o pár desítek kilometrů dál trhala střechy a kácela stromy a přenášela kurníky.
*************************************************************************************************
Ale tahle fotka až tak veřejná není.
Hádejte, čí chudáček koníček šel do stáje...
