Víme.
Po čtyřech letech nevědomosti jsem byla obeznámena s faktem, jak špatně skončil můj předešlý kůň. Připadám si jako ve zlém snu. Po euforii je veta, včerejší emoce naplněné radostí z mého vítězství sama nad sebou jsou fuč. Frrr… Stačilo pár minut a svět dostal najednou zcela jiný odér. Kdo si nechce kazit večer, nechť přestane číst.
Bobánek (ano, opět)
Minulý týden jsem jeho jméno zmínila vícekrát. Jakmile se oklepu, začnu cpát do éteru jeho deník: bude to znít šíleně, ale zapisovala jsem poctivě každý den, téměř 5 let. Mám zmapovaný den po dni, tedy každý moment, kdy jsme byli spolu, takže pro mě opravdu není problém si vyhledat fakta. Na poslední rok číst deník de facto nepotřebuji, určité momenty budu mít v paměti zaryté navždy.
Že tehdejší žebrák Fino vyžadoval mnohem více času, je logické, byl to zkažený tříletý kůň. Bobánek sice nepracoval pod sedlem každý den, ale minimálně dvakrát týdně s námi ven chodil, pro mladičkého Fina byl ideálním vodičem. Zbytek času strávil Bobánek na svém hektaru, kde byl sice sám, ale na druhé straně plotu se během dne pásli ostatní koně. Napohled idyla, pro koně s poúrazovou artrózou, akorát vztahy se správcem nebyly úplně ideální. Správce objektu Bobánka nemusel, z čehož se vyvíjely banální konflikty. Kůň měl svou hlavu, nic si líbit nenechal, a se správcem jsme na sebe nejednou štěkali (většinou zcela zbytečně:o)
Vadilo mi však, že veškeré průsery, u kterých nebyl znám viník, se automaticky házely na Bobana, a to nejen ze strany správce (za všechno mohl kůň můj).
stádové foto (květen 2002)
Už v zimě 2002 mi sem tam ruply nervy. Samozřejmě vím, že Bobánek nebyl svatoušek, jeho mistrovské "opouštění ohrad" jsem utnula až rok poté, když jsem si koupila ohradník a vybudovala mu bytelnou ohradu. Ale i přesto bývalo v objektu nejednou "veselo".
Uvedu ukázkový příklad, jak snadno může vzniknout konflikt: správcova telata zbořila vrátka do dvorka, vyvrátila i ta do seníku, posrala a sežrala nejen moje, ale i správcovo obilí. Poté býk s jalovicí zamířili dolů, kde tehdy bydlel kůň můj, a protože Bobánek tam měl liz, tak se vbourali i k němu a hurá na sůl, půlku té kostky doslova sežrali. Klády byly vyvrácené dovnitř, a Bobánka nikdo k výletu přemlouvat nemusel... A tak šel. Na dvůr, ze dvora, a skončil jak jinak než u stohu slámy, kde si cpal břicho. No a tam ho objevil správce, který si v afektu a nepochopení situaci vyložil jinak: koho by napadlo, že otevřely krávy. A průšvih jako ze špatného filmu.
Hloupé však bylo, že kvůli vyhroceným vztahům mi nikdo nevěřil: viníkem byl prohlášen můj kůň, tečka. Nejabsurdnějším důkazem byl "jasná" stopa Bobanovy podkovy: ve skutečnosti obrys kravského paznehtu (bez legrace), opepřeno faktem, že kůň v té době žádné podkovy nenosil.
Léto 2002: dva Bobánkovi nejčastější jezdci = Kibicka a Vlastík.
Padala akorát Kibic:o)
Že rozepře tohoto typu nedělají dobrotu, bylo nad slunce jasné, o odstěhování jsem přemýšlela několikrát. Proč se věčně hádat kvůli blbostem? Bobánkovi jsem sháněla nového majitele dvakrát. Poprvé jsem ho nedokázala prodat, přestože obě holky byly fajn (s jednou jsem dodnes v kontaktu), navíc mi bylo slíbeno, že ho můžu šoupnout na Mostec. A to se mi jevilo jako ideální řešení: žádné zbytečně drsné výměny názorů se správcem, rozlehlé pastviny: sice z ruky, ale klid. Koně jsem tam opravdu šoupla, s tím, že jim ho věnuji zadarmo. Obýval pastvinu s Goldíkem a Woodym, a sloužil jim jakožto kůň pod turisty.
Na podzim jsem si Bobánka zase vzala sem, že si ho ještě pořádně užiju, a poté frrr do Prahy. Bohužel když jsem dokrmila své zásoby sena, dostalo se mi tvrdé lekce:“My ho na Mostci nechceme“. Hodili mi klacek pod nohy a zůstala jsem bez sena, se svými naivními iluzemi, a na počátku zimy, kdy napadalo neuvěřitelné množství sněhu. Žádné čáry máry s dopravou nehrozily a nestydím se přiznat, že mi teklo do bot. A bylo po Praze. A kdo mi prodal seno, aby mi kůň nechcíp hlady? Správce. Věčný kritik mého průserového koně mi v nouzi píchnul, a tady bych ráda podotkla, že ne poprvé, z problémů ohledně sena mě zdaleka nevytáhnul poprvé (děkuji).
O rok později bylo ještě hůř. Práci jsem měla pouze sezónní a koně jsem živila dva, přestože Fino nebyl můj. Finův majitel neplatil, a protože zaměstnání se rýsovalo až od dubna, neměla jsem téměř žádné peníze. Po krk ve sračkách, a co dál, se dvěma koňmi?