Pastevní momentka - říjen 2002 Vykecala jsem se kovářovi, když přijel strouhat. Že tohle asi nezvládnu, že jeden kůň musí pryč. Měla jsem všeho plné kecky. Vracet Fina mi přišlo brutální: pracovala jsem s ním denně a velice poctivě, a kdyby ho takhle zavřeli nonstop do štontu, museli by ho brzo střelit do hlavy. A Bobánka? Koně s artrózou? Kdo by takového chtěl? A kovář na to, že by věděl, a hned druhý den přivezl Michala. Za Michala se mi zaručil: učil se u něho kovat, pracoval s koňmi v lese, byl zaměstnán i na ranči v Rabštejně, takže praxi má. Po koni na couračku touží, minulý týden všechny prachy vrazil do usedlosti a koupi koně plánuje hned, jak budou peníze. Tím, že mi Michala přivezl pod nos ihned, jsem byla postavena před hotovou věc také ihned. A zdálo se mi to jako ideální řešení. Pár dní na to, v půlce února, jsem Bobánka předala do nových rukou, opravdu to bylo ze dne na den.
Ještě měsíc po jeho odstěhování jsem dostávala zprávy, že tady u nás zase pošlapal plot a že tohleto zničil a že koně utíkají, protože on je to přece naučil… Bobánek byl neuvěřitelný, dokázal vše devastovat i na dálku: jenom já a správce jsme totiž věděli, že kůň už je dávno fuč.
S Michalem jsme často telefonovali. Byl z koně nadšený, volával pokaždé, když spolu někde byli. A že už naváží kuláče na velký výběh a že mu koupil tohle, a že včera byli na poli a jestli ho smí nechat utíkat na plné kule… V květnu jsme sepsali smlouvu a předala jsem mu papíry: kůň od té chvíle nebyl můj. Paradoxně bylo 7.5.2003, přesně pět let od jeho koupě. Hrálo se MS v hokeji a já byla přesvědčená, že lepší domov jsem koni zajistit nemohla. Návštěvu jsem plánovala, ale až na podzim, po sezóně, protože v té době jsem neměla nikoho s autem. Nastoupila jsem do nové práce a začali jsme s koňmi systematicky pracovat, již s Móňou. Se správcem jsme se udobřili, všechno se zdálo být OK, navíc Michal plánoval přijet s Bobánkem na našeho Huberta. Bohužel neklapnul transport, takže přijel bez koně a v rámci soudu dostal vynadáno, že doma nechal nejbáječnějšího hubertovského koně. Neměla jsem nejmenší podezření, že by něco bylo špatně.
Bobánkův poslední Hubert (Radovánky, 2002)
Že je Bobánek po smrti, jsem se dověděla od holek. Michal neměl odvahu mi volat, takže poprosil je, a nikdy nezapomenu, jak se mi to ve stáji snažily šetrně oznámit. První, co mě napadlo při „víš, Bobánek… něco se stalo“, bylo, že ho Michal prodal. Nadskočila jsem metr vysoko, tohle ve smlouvě nebylo, měla jsem přednostní právo koupě. Pravda však byla mnohem krutější a já jsem opravdu nechtěla vědět, proč a kdy. Všichni jsme tam buleli jako želvy a já pospíchala domů. Michal mi zavolal později, že prý plynová kolika (vojtěška) a že ho to strašně mrzí. U koně kontejnerového, který žral všechno, co jako žrádlo vypadalo, jsem se nad užráním z vojtěšky nepodivovala: proč drásat staré rány?
Co si však nikdy neodpustím: že jsem lehkomyslně naplánovala návštěvu až na podzim, po sezóně. Že jsem se nedržela hesla „důvěřuj, ale prověřuj“. Že jsem vůbec nepočítala s faktem, že bych ho v únoru viděla naposledy v životě.
Dnes jsem se dověděla, že Bobánkův život vyhasl po kolena ve sračkách, a jak jsem to prý mohla dopustit. I takhle vypadá absurdita. Že jeho smutný konec není mou vinou, o tom není třeba debatovat: má odpovědnost skončila v den, kdy jsme podepsali smlouvu. Činila jsem tak v dobré víře, pro koně jsem chtěla to nejlepší. Ale obviňovat mě a vpálit mi, že mám teda moc pěkný kamarádky, když mi ani neřekly, jak to všechno doopravdy bylo…
Naopak. Oceňuji, že držely pusu, a že mě takovéhle bolesti ušetřily. Že jsem dodnes žila s vědomím, že jsem udělala vše, co bylo v mých tehdejších možnostech a silách, a že holt osud chtěl jinak. Naivní a blbá, taková jsem já.
Díky, že jste se pročetli až sem.
Daja Swito
Dlouho předlouho trvalo, než jsem s Finem komunikovala alespoň z poloviny tak, jako s Bobánkem. A hodně často se mi zdává, že si barbara Bobana beru domů… že je tady s námi a že už bude napořád…
Poslední foto (obleva, zima 2003)