Téměř každý má rád Vánoce a k Vánocům neodmyslitelně patří spousta tradic. Zdejší obyvatelstvo si vytváří zvyky vlastní a jedním z nich stala exhibice otužilců, vždy o Štědrém dnu. Přiznávám, že nevím, ve kterém roce se akce pořádala poprvé, ale faktem je, že popularita Vánočního plavání roste. Na několik kilometrů vzdálenou loděnici začnou po poledni proudit davy lidí, aby se podívali na šílence ráchající se v ledové řece, na místě popili grog a navzájem si popřáli krásné svátky. Na otužileckou procházku zpravidla vyráží kompletní rodiny, včetně dětí a psů, tak co já bych nemohla vzít s sebou koně? Dříve jsme dav potkávali cestou (i na Štědrý den jsme jezdívali sousedům krmit kozy), a teprve vloni jsem se jala zvolit jinou náplň svátečního odpoledne: se svým ořem jsme vzorně cupitali v davu k loděnici. Bylo hodně sněhu, povozila jsem caparty a odnesla jsem si nádherný zážitek.
Letos jsem se rozhodla akci zopakovat, a to společně s Pavlínou. Že si koupíme rolničky, a jelikož jsme dva koně neměly, tak že pojedeme na Bobánkovi obě dvě. Ještě před Štědrým dnem jsem vymetla v šéfově stáji stoleté pavučiny a dveře jsem vyzdobila adventní větvičkou s mašlí, kytičkami a zvonečky, která se tam opravdu vyjímala. (Tedy než ji kůň půlku sežral). I sehnání rolniček se stalo nepředstavitelným problémem; ono vzpomenout si dvě hodiny před akcí asi nebylo úplně ideálním řešením.
A tak jsme s Pavlínou zaimprovizovaly, a kůň obdržel zvonečky: byl z nich natolik nadšen, že málem zbořil maštal. V dané chvíli jsem si pomyslela, že nás zřejmě čeká zajímavé odpoledne, a v mém úsudku mě utvrdilo pět sekund u silnice, kdy se herka strašlivě polekala „něčeho“ (dle mého názoru spíš „ničeho“), a kdy to vypadalo, že po zadních sjede z úpatí mostu do řeky. Nedokázala jsem si představit, jak na něm pojedeme dvě. Dovlekly jsme s Pavlínkou drahouška před paneláky, kde se měla povozit má sestra, která hodlala veřejně zamachrovat, a která si to „vyloženě užila“. S Pavlínou jsme musely hajtru bleskurychle lapit a ubrzdit, aby sestra po silnici II. tř. neabsolvovala rychlo-návrat „stáj“, ale stále jsme se nevzdávaly; třeba se Bobánek (180 cm KVH) uklidní. Neuklidnil.
K loděnici se nám ho společnými silami podařilo dotáhnout bez většího násilí, i když po nás lehce šlapal. Doslova si koledoval, abych mu tam nařezala, jenže uštědřete dvě poučné rány před tolika lidmi, a Boban jakoby to věděl. Přitom vloni se na stejné akci choval jako filmová hvězda; caparti mu běhali pod břichem, a když jsem ho zaparkovala mezi smrčky kousek od stánku, poklidně stál. Impozantně se tyčil (socha svobody hadr) a nechával se obdivovat, přičemž od děcek vysomroval asi kilo cukroví. Letos však exceloval zcela opačně. Dupal po nás, vláčel nás obě dvě sem tam, kácel smrčky a dokonce i žrát trávu ho bavilo pouhých 10 vteřin, což jsem ještě nezažila.
Nesčetněkrát se pokusil zdrhnout domů, až jsem ho zatlačila mezi dva stromy a uvázala; v naději, že dá pokoj (čekat na vodítku přece umí, když se pár hodin vykecávám). Chvilku jsem sledovala, jak se kolem něho tvoří hluboký příkop z rozdupané trávy a hlíny, a když si začal sedat na zem, přišlo mi líto nového nerezového udidla za devět stovek, a jala jsem se ho rychle odvázat dřív, než se zvládne osvobodit sám. Pochopila jsem, že po klidu a pohodě je definitivně veta.
To už milý kůň kandidoval na cestu do udírny. Neustále jsme si ho s Pavlínkou přehazovaly jako horký brambor, do čehož báječně zvonily zvonečky; a když se nám podařilo kousek od loděnice vytvořit jakýsi kruh, kde se dal ten dobytek vodit (aby se alespoň jedno hodně statečné děcko povozilo), přišla tam jakási paní a slušně nás požádala, jestli bychom nemohli opustit jejich louku. Ano, snažily jsme se jí vyhovět, což ale nebylo vůbec jednoduché. No než se nám povedlo Bobánka nacpat do škarpy naproti přes silnici, odkud jsme mohly na své známé alespoň mávat, když už nic víc…
Na konci show projevila Pavlína přání jet na koni domů. Myslela jsem, že špatně slyším, kór když jsme v rámci Vánoční pohody vyjely bez přileb. Pavlínce nepřítomnost přilby nevadila, takže jsem jí předala otěže toho odporného zvířete a oněměle jsem sledovala, jak s ní herka vyrazila k silnici (rozhodně ne tempem, které by odpovídalo mé představě). Pavlína však včas hodila brzdu a změnila prudce směr, což se „koníčkovi“ viditelně nelíbilo. A tak si tam v rychlých kruzích navzájem vysvětlovali, kudy a jak se pojede, akorát že na té samé louce, ze které jsme předtím byli vyhoštěni. Pavlínka mezitím zahodila vánoční konvence a několika nepříliš slušnými slovy na mého koně zahulákala, přičemž se intenzivně snažila tasit bič (leč opět marně, neb v ruce jí zůstala pouze rukojeť, což jí na radosti rozhodně nepřidalo, takže pro změnu chvilečku spílala mně). Nevím přesně, kolik lidí se dívalo, ale jelikož na bojující Pavlínu mávali samí mí známí…:o)
Domů jsme zdárně dorazili v plném počtu. Bobánkovi se nakonec podařilo mě „poslat na zem“; nelíbilo se mu, že musí jít za mnou, a tak si mě postrčil čumákem (ještě teď mě bolí kolena). Ve stáji na něj čekaly krásně zabalené dárečky od fanoušků; no kdyby nebyly Vánoce, asi bych mu je omlátila o hlavu. Všechny jsme mu je s Pavlínkou rozbalily, i když si to vůbec nezasloužil, a zamířily jsme na druhý konec města, nadělit dalším koním a jejich lidem.
Co dodat? Otužilce jsem neviděla ani jednoho, stánek s grogem jsem zahlédla z dálky jednou, o poklidné procházce nemluvě. Příští rok s sebou asi vezmeme pejsky.
draace, Pavlína & Bobánek
24. 12. 2000
