Zdroj: Equichannel.cz

S Pierrem Bricem jsem měl možnost se poprvé setkat v Horšovském Týně v roce 2009, ale blíže jsme se seznámili až při jeho poslední návštěvě České republiky na trutnovském Open Air festivalu v roce 2013. Zúčastnil se ho po boku své ženy Helly a přijela i Marie Versiniová (filmová Nšo-či). Měl jsem tu čest doprovodit ho na scénu v kostýmu Vinnetoua (spolu se mnou MUDr. Jiří Rohlíček v kostýmu Inču-čuny) a předávali jsme mu živý dárek dle výběru pořadatele. Den poté jsme ho doprovázeli ještě na tiskovou konferenci. Měl jsem tak možnost s ním prohodit pár slov a slyšet autentické vzpomínky přímo z jeho úst. V článku se s vámi o některé z nich podělím. Čechy měl moc rád, prý pro jejich vřelost a byl zde mnohokrát, rád se sem při různých příležitostech vracel.

Old Shatterhand přistoupil ke svému hřebci. Sňal ze sedla medvědobijku a tiše zvířeti pošeptal: „Penijil - pojď." Potom se obrátil a začal rychle slézat úzké, příkré úbočí skaliska. Kůň jako ochočený pes následoval poslušně lovce a šplhal se obratně za ním. Bylo až neuvěřitelné, jak lehce zdolával neschůdný, kamenitý sráz... Pak se Old Shatterhand dotkl rukou koně na šíji a vlídně mu přikázal: „Iškuhš - spi." Zvíře se okamžitě položilo k zemi a znehybnělo, jako by bylo mrtvé. Mělo zřejmě dokonalý indiánský výcvik. (Karel May - Syn lovce medvědů)

Knižní mayovky byly prodchnuty popisem koní, jimž autor vtiskl doslova božské vlastnosti. Nedostižní černí hřebci Hatátitlá (Blesk) a Ilčí (Vítr) se stali snem mnoha (nejen) dívek. Rovněž ve filmových mayovkách nemohl divák přehlédnout důležitou funkci, kterou zde plnili koně. Není divu, že i Pierra Brice to ovlivnilo natolik, že mu to změnilo přístup ke koním na zbytek života. Ale začněme od začátku. I když tam ho ještě koně nedoprovázeli.

Dětství, armáda, herecké začátky

Pierre Brice se narodil v přístavním městě Brest 6. února 1929, jako syn námořního důstojníka. Jeho dětství v Brestu narušila druhá světová válka. Brest byl důležitým mezníkem všech armád, které se ve městě vylodily. Vojáci všech národností se scházeli v přístavní restauraci, která patřila Pierrově babičce. Zde se malý chlapec setkal s hrdinstvím i pokrytectvím zároveň a pocítil národní hrdost. To jej vedlo také k tomu, že se v devatenácti letech přihlásil jako dobrovolník do války v Indočíně. Brice byl již tehdy absolventem námořní akademie, a že byl Vinnetouem i ve skutečném životě, prokázala i tato válka. Několikrát se zachoval jako hrdina, kdy zachránil několik svých spolubojovníků ze spárů vojáků Viet Minhu, nebo když den a půl nesl na zádech tělo zabitého kamaráda nepřátelským územím, aby mohl být důstojně pohřben. „Válka mi přinesla mnoho strašných zážitků, na které nerad vzpomínám. Na druhé straně jsem nikdy potom nezažil takový pocit sounáležitosti a přátelství ke svým parťákům, což činí z tohoto období jedno z nejkrásnějších v životě," vzpomínal na tuto svou životní etapu později.

Po válce se Pierrův zájem začal stále více stáčet k herectví. Po návratu z války zakotvil v Paříži, kde od ruských členů činohry bral soukromé hodiny herectví. Brzy začal hrát divadelní klasiku - v Moliérových, Tolstého či Corneilleho hrách. „Byla to doba plná nejistoty. Neměl jsem často peníze na jídlo. Měl jsem dobrý trik, jak jsem se mohl v restauracích zadarmo najíst - nosil jsem u sebe zabitou mouchu, kterou jsem do téměř snědeného jídla položil, abych mohl potom jídlo reklamovat a nemusel je platit," vyprávěl.

Vedle herectví se živil všelijak - byl tanečníkem v šantánu, modelem pánských konfekcí, prodejcem psacích strojů a dokonce se stal osobním šoférem jisté známé herečky M. A., s níž jej pojil i tajný milostný románek. Nicméně u filmu mu stále štěstí nepřálo. Už to vypadalo, že se jeho herecká kariéra nebude vyvíjet dál a on málem přijal místo profesionálního vojáka. Chystal se odjet zpět do Indočíny, když přišly nabídky z italských filmových studií Cinecittá. V porovnání s pozdějšími léty se může Briceova italská éra zdát sice nevýznamná, činila však v jeho profesním životě velký mezník. Přivedla jej do světa velkého filmu a on konečně hrál hlavní role. „Měl jsem v Římě tolik práce a má kariéra se tak příjemně rozjížděla, že jsem odmítl i nabídku z Hollywoodu, jsa si vědom pomíjivosti amerického úspěchu."

Co jsi to za náčelníka, když neumíš jezdit?

„Na počátku šedesátých let mi byla však nabídnuta role nějakého indiána v německém westernu. Byl jsem tou představou spíše otráven a chystal se nabídku odmítnout. Ta tematika mě příliš nezajímala a nějakého Karla Maye jsem neznal. Nicméně má agentka Mayovo dílo znala a nalákala mě na hlavní roli. Definitivní ano jsem řekl až tehdy, když jsem se dověděl, že svou účast na prvním filmu, který se jmenoval Poklad na Stříbrném jezeře, přislíbil i Lex Barker."

Film se točil v tehdejší Jugoslávii (dnešním Chorvatsku) a když Pierre přijel na svůj první natáčecí den, bylo již několik scén, v nichž nevystupoval, natočeno. Všichni členové štábu byli zvědaví na toho Vinnetoua, kterého producent Wendtlant nakonec vybral, protože výběr nebyl jednoduchý. Herec musel být dostatečně mužný (ale zase ne příliš, vždyť to byl indián), přitažlivý s výrazným charismatem, vystupováním náčelníka a alespoň přibližným vzhledem indiána. Ten se sice měl „doladit" parukou, ale ta se příliš neosvědčila, proto si Brice později nechal raději narůst dlouhé vlasy a od paruky se upustilo. Když si projdete fotografie z filmů, na některých raných je patrné, že Brice má paruku.

Problém s vlasy byl ale detail proti tomu, když se ukázalo, že Pierre Brice vůbec neumí jezdit na koni! Jeho americký kolega Lex Barker (Old Shatterhand) vyrostl na ranči a byl jezdcem od dětství. Ihned rozpoznal a okomentoval tento velký nedostatek. Řekl prý tehdy Pierrovi: „Co jsi to za náčelníka, když neumíš jezdit na koni?" Filmový Vinnetou se učil jezdit tedy za chodu natáčení a nezřídka mu dával instrukce i samotný představitel Old Shatterhanda. Pierre Brice později vzpomínal:„Měl jsem zadek odřený od neustálého nadskakování na neosedlaném hřebci Ilčim."

A to i přesto, že ve většině akčních záběrů nevidíme Pierra Brice, nýbrž jeho dubléry. Nebyl sám, každý herec měl svého osobního dubléra. Pierre Brice jich měl hned několik. Důvody byly nejen estetické, ale i finančně-praktické - sebemenší zranění by herce vyřadilo na nějakou dobu z natáčení a to by se velmi prodražilo. I přes zastoupení kaskadéry měl Pierre Brice celý výčet pádů z koně, které i o padesát let později popisoval Karlu Gottovi během jejich společného turné. Nejznámějšími Briceovými dubléry byli Šimun Jagarinec či Andrea Mitrečić. Oba jste si mohli prohlédnout ve filmech i v roli vedlejších postav, například Šimun Jagarinec v Pokladu na Stříbrném jezeře hrál náčelníka Osagů, v dalších různé menší role indiánů nebo banditů.

Pro natáčení filmových mayovek byla společností Jadran film angažována skupina asi stovky specialistů, kteří vystupovali v nebezpečných scénách. Zde se musíme zastavit, neboť hlavní náplní práce těchto specialistů, kteří se striktně rozdělují na kaskadéry a jezdce, byla práce s koňmi. Tito tvrdí, ale veselí chlapíci pocházeli většinou ze Záhřebu, kde se na tamním hipodromu vyučili jezdci z povolání, či vystudovali kaskadérskou školu. Specialisté museli dopravit koně do leckdy těžko přístupných míst natáčení - většinou pod sedlem. Například vrchol Mali Alan, kde se natáčelo mnoho scén, se nachází v horách nad tisíc metrů nadmořské výšky. K povinnostem chorvatských specialistů patřila i průprava herců v jezdectví.

A jak to bylo s koňmi? Produkční firma Jadran film zakoupila na konci padesátých let od jugoslávské armády větší množství koní, vesměs plnokrevného původu, a postavila pro ně v blízkosti záhřebského hipodromu stáje a výcvikové středisko. Většina specialistů zde s koňmi pracovala již od vyučení. Někteří kaskadéři zde měli rovněž vlastní koně, které učili různým uměleckým kouskům. Vinnetouův vraník Ilči měl několik představitelů. Za všechny uvedu jména Fičo, Olga, dále Lenka a Kuban. A jistě stojí za zmínku, že během filmování u společnosti Jadran film nepřišel o život žádný kůň.

Ovšem na konci šedesátých let, kdy společnost Jadran film ukončila svou činnost, byli tito koně prodáni do Itálie. Někteří z nich pokračovali ve filmování, ale mnozí bohužel skončili na jatkách.

Divadlo, seriál a Vinnetouův návrat

Není třeba líčit, co bylo dál - filmové mayovky ze šedesátých let (celkem sedmnáct filmů), měly v Německu a v zemích střední a východní Evropy fenomenální úspěch a učinily z dvou hlavních aktérů Pierra Briceho a Lexe Barkera hvězdy první kategorie na mnoho let.

Posledním snímkem staré série mayovek byl film Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti z roku 1968. Smrt Lexe Barkera v roce 1973 sice ukončila spekulace o natočení dalších dílů, nicméně Pierre Brice přesto žil rolí Vinnetoua víceméně po zbytek svého života. V roce 1976 přijal nabídku na účinkování v tradičních divadelních festivalech Karla Maye na přírodních scénách v Elspe a Bad Segebergu, aby zde v roli Vinnetoua pokračoval.

V divadle již zastoupení dublérem nebylo možné, ale v Briceově případě ani nutné. Těžko říct, zda za to mohl jeho dlouhodobý kontakt s koňmi během natáčení, nebo ho nakazil Karel May svým obrovským obdivem ke koním ve svých knihách a samozřejmě i ve filmových scénářích, ale Pierre Brice si koně zamiloval a ježdění se pro něj stalo vášní. V jezdeckém výcviku po natáčení mayovek pokračoval u známého francouzského kaskadéra Maria Luraschiho. Ve své autobiografii zdůrazňuje, jak je pro herce, který účinkuje před kamerou či na jevišti v sedle koně, důležitý pocit bezpečí a profesionální přístup, což díky průpravě od Maria Luraschiho vždy měl.

Od Luraschiho měl i své vlastní koně španělského původu - Querida, Rambosia a Juanita, se kterými mimo jiné v divadle vystupoval. Ve své autobiografii rovněž popisuje i svůj smutek nad ztrátou hřebce Juanita, jemuž se vzpříčil v jícnu kus potravy a nepodařilo se ho zachránit ani přes okamžitou operaci na klinice. Stalo se tak po začátku divadelní sezóny a Pierre musel po zbytek roku vystupovat na méně zkušeném koni.

Angažmá Pierra Briceho v Elspe a Bad Segebergu bylo kasovním trhákem těchto přírodních divadel a rovněž zážitkem pro všechny fanoušky, kteří chtěli vidět pravého Vinnetoua naživo.

Brice inicioval později i pokusy natočit pokračování slavné série, ale etnograficky věrnější seriál Můj přítel Vinnetou (1980) a Vinnetouův návrat (1997) na úspěch mayovek ze šedesátých let nenavázaly. Za zmínku snad stojí však říci, že ani v přírodním divadle či v nových filmech se již Pierre Brice nenechal v nebezpečných jezdeckých scénách zaskakovat dublérem a to mu bylo již bezmála sedmdesát let!

Závěr života

Pierre Brice porušil tradici staromládenectví a oženil se s Němkou Hellou Krekelovou. Byla jeho obdivovatelkou, aby se později stala i jeho spoluherečkou na přírodní scéně, sekretářkou a manažerkou. V jejím doprovodu Pierre Brice navštěvoval své fanoušky na různých festivalech či mayovských slavnostech. Do roku 2007 rovněž stále hrál ve filmech či seriálech, a také v divadle.

Přestože Pierre Brice účinkoval jako herec hlavně v Německu, žil s manželkou do posledních let ve své rodné Francii, kde byl však prakticky neznámý. Žil na venkově, obklopen koňmi a psy. Den po Pierrově smrti manželka Hella sdělila tisku: „Jistě mu je nyní lépe, je ve společnosti našich koní a přátel, které měl tak rád."

O autorovi: Filip Minařík je drezurním jezdcem a ke koním se dostal právě díky mayovkám. Vedle své jezdecké profese má ještě dvě další - malířství a herectví. Se souborem Divadlo Horní Počernice nazkoušel divadelní hru Vinnetou pokrevní bratrství, kterou uvádí na kamenných a přírodních scénách i za účasti koní. Je scenáristou, režisérem i hlavní postavou. Příští štací by měla být série představení 21. až 23. srpna 2015 ve Strážovicích, Trutnově a Boskovicích.