aneb jízda přímo silvestrovsky divoká
Konec prosince 2001: doba, kdy naposledy napadlo slušnější množství sněhu. Sněhovým vyjížďkám jsme s Bobánkem propadli oba dva a dobrovolně jsem se hrnula do všeho, co smrdělo kontaktem se sněhem. Nejednou došlo k situaci, kdy jsem zmrzlá na kost opustila sedlo a co nejrychleji prchala, aneb kdo bude první doma. Kůň se zpočátku loudal, ale jakmile jsem mu zmizela z očí, okamžitě se rozklusal a honem za mnou. Pohledy lidí, kteří venčili děti a pejsky na zasněžených stráních, se nedají popsat, když se na ně zpoza smrčků vyhrnul v závěji utíkající člověk a v těsném závěsu osamocený kůň. Jeden z tatínků si tuhle situaci vyložil jinak: prý „nechcete pomoct, slečno? Já ho zaženu, hajzla, aby vás nehonil“.
Ráda jsem se hlásila i do akcí „krmení dobytka“ na zhruba 8 km vzdálené farmě, kterou tehdy sníh zcela odřízl od světa. Na Štědrý den jsme jely se Šárkou, zpívaly jsme koledy a Gáju s Bobánkem jsme ověsily rolničkami, a později jsme do skupinek přibrali i Móňu. Kdo nezažil půldenní výlety na koních ve sněhových závějích, ten horko těžko pochopí, jak se někdo může těšit na několik hodin v mrazu, větru, sněhu, a ještě k tomu s vyhlídkou manuální práce. Na farmě kromě koní chovali i krávy, početné stádečko koz, prasata a drůbež: a aby akce nebyla jednoduchá, muselo se krmení rozvážet do tří míst, u nichž se délka počítala na kilometry, takže kůň jakožto dopravní prostředek víc než super.
Poslední den v roce jsme na farmu vyrazili v silvestrovské sestavě: já, Móňa a Jana. Ráno jsem nakrmila všechny koně u nás, a poté jsme s Móňou dlouze řešily ohradník, aneb jak ho efektivně nacpat do batohu. „Neřádi“ na farmě totiž zjistili, že jejich ohrady nekopou, zřejmě jim pozemek o 5 ha přišel malý, takže často podnikali výlety na cizí. Ohradník se z farmy do naší stáje přemístil přechodně, a dle situace na farmě byl nejvyšší čas jej navrátit na původní působiště.
A tak jsme s Mončou rvaly kouzelnou krabičku do batůžku a řešily, co s uzemňovací vidlicí, což je dost ostrá věc s hrotem. A vozit podobné řezací tvary na koni – to raději ne. A tak jsme milou vidličku notně obalily hadrem a obvazem, a Móňa její spodní část umně připoutala do dolní kapsy ruksaku. Takže problém vyřešen, akorát Monička musela během cesty poslouchat, jakýže to má na zádech pěkný penis. Móňa se statečně hádala, že to je anténa, ale fantazii se meze nekladou, vždyť to znáte. A tak holt celou cestu tam musela absolvovat s penisem.
V našem základním vybavení nechyběly další dvě zástupkyně ženského pohlaví: slečna Placatice Rumová a paní Placatka Fernetová - Citrusová. Velice příjemně se v této dámské společnosti cestovalo. Víme: na koni se nepije (!) – ale my jen ucucávaly, opravdu. Móňa, která sedla na koně po delší pauze, si užívala bouřlivý konec jezdeckého absťáku a jala se zpívati (tedy spíš řvát jako na lesy). I když… Ona opravdu řvala na lesy, protože jsme projížděli kolem chatové oblasti a nad námi se tyčil les.
Začalo se profláklým vánočním hitem „Rolničky“, protože já jsem si prostě nemohla odpustit vyjet do sněhu bez rolniček zavěšených pod ohlávkami. Nehledě na fakt, že tahle koleda je jednou z mála, u které si pamatuji alespoň refrén, když už nic víc. Móňa se poté vytasila s nějakou moravskou lidovou (ano, Slepička), o které mohu prohlásit jediný fakt: absolutně nešla zpívat, protože stíhat Móninu halekání nejde. Bobánek rádoby do rytmu systematicky překousával udidlo, a protože skřípací zvuk s mými nervy tentokrát nic neudělal, zaprotestoval po svém; před jednou chatou hodil bobek. Následující verze „čobogaj něbogaj“ ho nevzrušovala, ač jeho řidič občas pozapomněl řídit; do interpretace písně jsem totiž také pilně přispívala, a to pokřiky „hej“ a „joj“. A sem tam jsem neodolala zatáhnout Móňu zezadu za její nový penis.
Dostih do tříkilometrové svážnice jsme si s Bobánkem vychutnali. Nejdříve jsme nechali vepředu makat Goldíka, a pak jsme na to dupli, protože Gold už zpomaloval. Gája, paradoxně jediný 100% fyzicky zdravý kůň, nám chuděrka nestíhala, a závod našich exchromáků rázně ukončila Jana, která se zřejmě obávala porážky svého plnokrevného šampióna:o) Okamžitě to svedla na Goldíkovy bolavé nožičky a na nutnost krokování, protože za chvíli jsme tam... Sranda:o)
Na farmě nádhera, co se týče sněhu. Na prorážení panenských závějí bývá nejvhodnějším adeptem slon Bobánek, takže jsme poctivě vyšlapávali cestičku ostatním, až ke hlavní stáji. Móňa se jala shazovat seno z půdy a já jsem se po další z posilujících dávek fernetu snažila ho rozdělit kozám, naštěstí jsem vidlemi píchla jen sebe (jakožto letitý abstinent bych nikdy nevěřila, jak může být s promile v krvi složité zvednout vidle). Jana navozila vodu, namíchala jednotlivé příděly jádra, a když maštal spokojeně chroupala, tak vyvstala otázka, jak dopravit seno koním na pastvě.
Normálně se Gája zapřahá do saní; o využitelnosti kladrubského koně by se dal napsat román (už jste viděli kladrubáka vytahovat zapadlý traktor z dvoumetrové závěje?). Jenže zapřahání je moc zdlouhavé, takže jsme se uchýlili k metodě dálného východu. O trpělivosti koní by se též dalo dlouze psát. Který kůň si nechá bez vysvětlení na boky přivázat balíky sena? A trpělivě překousne i ječení „vodiče“ v každé závěji nad kolena, dávající bacha, aby tu nemožně pomalou potácející se osobu před sebou nezašlápl?
O koních na farmě si dovolím prohodit pár vět. Žijí 24/7 venku, a „vděk v praxi“ vypadá tak, že tam se smrtí na jazyku přivlečete balíky sena, abyste tam našli seno ze včerejška, které sice nepostrádá známky ochutnání, ale že by se hajtry s jeho konzumací kdovíjak přetrhly… Navíc jak už bylo naznačeno, koně byli fuč. Jana se ihned pustila do zapojování ohradníku (aneb hledej, šmudlo – baterii pod sněhem), a mě s Móňou poslala na koních kamsi nahoru, že mrchy tutově budou tam. A ať si dáváme bacha na Berušku, že ta si funguje sólo (co se týče návratu domů), a že je máme přihnat.
(Pokračování zítra... už fakt musím jít spát:o)))
