Za normálních okolností bych po vypálení Gáji prudce vpřed Bobánka rázně zastavila, a už bych ječela, že tohle se nedělá. Změna tempa se hlásí předem, natož odskakovat z kroku: jenže - fernet, fernet a zase fernet. Červíček pochybností, s ohledem na můj jezdecký „um“ (pytel ovsa by seděl lépe, kdyby měl zadek), ve mně hlodal zhruba dvě vteřiny, než jsem zařadila čtyřku. A pak to vypuklo.
Viděli jste někdy po všech stránkách překvapené koně? S pohledem „CO to je? CO jim je? CO se děje?“ Než se nechápající stádo probralo (škoda, že ve svém němém úžasu neměli i komiksově otevřené držky), vlítli jsme mezi ně a ve mně se rázem probudila stará vášeň. Kolik let ze mě paní učitelky šedivěly, když jsem do kolonek „čím bych chtěla být“ vytrvale psávala „kovboj?“ Částečně se mi plnil dětský sen; nahánění dobytka nebývá ve zdejších krajích až takovou výjimkou, ale řezat ve cvalu pravoúhlé zatáčky na sedmimetrákovém hovádku, aniž bych měla tendenci soustřeďovat se na drobnosti typu spadlé třmeny a pud sebezáchovy vůbec... I na rozepnutou přilbu jsem přišla náhodou. Sníh lítal metr vysoko, Bobánek reagoval na sebemenší povel a alkohol akci vypiloval, i co se týče stránky decibelové. A stádo? Když koním došlo, že jsme bubáci a že směr a tempo kolektivu udáváme my, rozdělily jsme si honem s Móňou funkce; ona „předák“ a já „ten druhej“ (ach jak těžká je česká terminologie). Nicméně v témže okamžiku se Beruška odtrhla a tradá pryč.
V tu chvíli již zafungoval stádový pud. Vpředu klusající Eliška po vzoru Berušky hodila zpátečku, a když nám frnkla i Betyna, bylo evidentní, že je to jedna jedna. Takže plán dvě: návrat Berušky do kolektivu. Berušku nebylo těžké dohonit, problémy vězely v její pozici zasloužilé matky. Ve stádě měla nejvyšší postavení, na sjednání respektu jí stačilo pár nepřehlédnutelných grimas a především měla na háku „jít s davem“. Přece se dáma s hříbětem nenechá kibicovat…
Jenomže Bobánek měl jiné starosti, než nějakou ušklebenou Berušku. Anglická princezna ode mě vyfasovala plácanec bičem, natolik nečekaný, že ve svém původním záměru „zmizet“ notně zaváhala, čímž mi nahrála na smeč. Bobánkovou plecí jsme ji vmáčkli mezi Betynu a Sandru (výrazově „šťastnější“ Berušku už asi nikdy neuvidíme, div že se jí z toho šklebení neroztrhla kůže na hlavě:o) a honem zpátky do ohrady (stádo totiž likvidovalo jetel na cizím pozemku a nebylo to poprvé). K udržení morálky a směru jsme hojně využívaly především hlasových pomůcek: Móňa povykovala vepředu, já vzadu, a abychom se nenudili, pošťouchla jsem stádečko na Moničku, aneb tlačenice mačkanice srandy kopec.
Když jsem posléze v krku identifikovala hlasivky, a všichni průseráři už se nalézali v ně ohrady, prohlásila Jana, že ten řev musel být slyšet až do vzdálené vsi.
Jaký řev? Copak my jsme řvaly? To je absurdní... přece.
Zbývalo nakrmit krávy a býčka, kteří naštěstí bydlí směrem „domů“. Nicméně Jana a Móňa rozhodly, že i moje placatice musí padnout za vlast, a že v maringotce dáme čaj. Hádám, že nic hnusnějšího než tři lžičky čaje v rumu jsem doposud nepila, tedy do chvíle, než byl nalezen med (cukr bohužel nikde). Jen kdyby se mráz nepodepsal i na podobě medu. Naštěstí Jana objevila mnohem jednodušší metodu než lámat lžičky ve zmrzlém medu, a do sklenice s medem bez okolků nalila obsah svého hrnku. Horký rum s čajem si sám med rozpouštěl, a když se jí zdál nápoj dostatečně ochucený, nechala sklenici s medem kolovat. Jenže o sladkosti máme každý jinou představu, a tak milý med téměř padl za vlast, než jsem já uznala svůj „čaj“ chuťově poživatelným.
Jestli něco bytostně nesnáším, tak právě tyhle „přestávky“. Člověk si trapně sedne, zatuhne, prací těžce nabyté tělesné teplo pomalinku vymizí. Jedinci s abnormálně nízkým tlakem mi jistě dají za pravdu, že zahřát takhle mrtvolné tělo je fuška, kór v zimě. A tak jsem poctivě skákala dřepy, což mi po dávce „čaje“ zrovna moc dobře nešlo, a již jsem tušila, komu se během cesty bude chtít stokrát na malou (ach my abstinenti). Jinak mé dřepy prý působily nesmírně zajímavě: jestli tou divnou podlahou, která si mne zvláštním způsobem přitahovala… Fakt nevím:o)
Můj „drahý“ oř nevoli týkající se organizace práce dal okázale najevo. Když nám Jana vysvětlila plán „B“ (nakrmení krav), odešla do nebe i má pravá otěž, z čehož jsem „nadšením“ málem vylítla z kůže. Proč zrovna mně? Proč zrovna mně, která bručela „nebylo by to lepší za vodítka, když už mají ohlavky?“, na což mi bylo vysvětleno „tu chvilku to vydrží“?:o) (Prý že jsem si to přivolala sama, protože moje zásady jsou trapný.)
Krávy a býk narozdíl od koní svůj příděl sena žerou poctivě. Každá z nás obdržela do sedla „pasažéra“ v podobě balíku sena, po poměrně složitém vyšplhání se na hřbet dopravního prostředku. Někomu to jde obtížně po dávce pitiva, jinému brání o dvě čísla menší kombinéza:“Se nějak scvrkla nebo co..“ (že by svátky?:o) Již také vím, jak se cítí řidič, když jede a na cestu nevidí. Jakmile „volant“ neomylně usoudí, že nahoře to není až tak v pořádku, co se týče velení, pak se lehce přihodí, že se cesta rozdělí. A záhy i skupinka. A s kým kůň kráčel přímo domů, místo ke kravám?
Snažila jsem se kolegyním vysvětlit, že Bobánek „zcela jistě“ pojal balík jako svou odměnu za námahu, a tudíž si ho rovnou veze domů. Nevěřily mi. Že prý jsem namol plus další křivá obvinění… Faktem však bylo, že jsem ještě ráda slezla; s výmluvou „já jim to seno hodím“. Ve skutečnosti mě však nutila matka příroda, během posledních patnácti minut už potřetí. A také nechápu, proč styl mého nasedání do výšin nebesko-koňských vyvolával u kolegyň návaly smíchu a nadšení:o)
Cestou od krav jsme maličko zrychlili. Snažila jsem se ze svých ztuhlých kolíků intenzivním dýcháním vytvořit prsty, což se mi málem stalo osudným. Spoléhala jsem se na Janu jedoucí za mnou, co se týče cesty, jenomže než stihla otevřít pusu a zahlásit achtung, propadli jsme se. Ano, pověstný mžik časové relativy.
O závějích měřených v metrech jsem doposud jen slyšela. Realita je opravdu o mnoho vypečenější: připadala jsem si jako na atrapě vyhazujícího býka, ze kterého na poutích houfně padají lidi. Móňa si narozdíl od Jany uvědomila vážnost situace (tvrdé lekce z podhůří Jeseníků), a zatímco Jana s výkřikem „tak tohle by chtělo foťák!“ kolabovala v záchvatu smíchu nad mým „vykuleným“ výrazem, Móňa se dle hesla „zachovejte paniku“ snažila radit. Řvala „DRŽ SE !!!“ (což by mě vyloženě samo o sobě nenapadlo) a „nesmí se Ti zastavit! Jestli se zastavíte, budeme Vás muset vyhrabat...“ (což si dost dobře nedokážu představit ani po těch sedmi letech).