.

Bobánek si se svými 180ti cm KVH poradil. Sníh měl sice až nad sedlo, ale nezpanikařil. Hopsáním po vzoru televizních gumídků se otočil, a mocnými skoky se vydrápal i zpátky na cestu. Ó nevím nevím, co bych si počala sedíc na jiném koni, nejspíše by nás hledali dodnes. Eventuelně kůň by se našel, narozdíl od draacete, které by leželo ušlapáno pod koněm (jak po incidentu lamentovala Móňa).

Jana vysvětlující kravám, že to pod sněhem je taky seno:o)

Další z přestávek, vydupaná kvůli tlačícímu močovému měchýři, proběhla na svážnici, a během úlevy jsem matně vzpomínala, jak v těchto místech koně cepuji, že domů se chodí JEN KROKEM. Hmmm… Bývávalo. Co si asi pomyslel, když jsme se klouzavými pohyby mezi stromy blížili k silnici a zpěvem rušili matku přírodu? U silnice jsme zpomalili a nikomu nepřišlo divné, že já – zarytý odpůrce dopravy – jedu v čele lotu (tušíte-li sviňárnu, tušíte správně). A tak jsem se pro změnu smála já, když jsem před „dropem“ do louky místo krokové pobídky udělila povel „hop“, přestože jsem věděla, že zbytek je ještě v lesíku u silnice. To bylo najednou křiku:“No seš blbá? Mezi stromama?“ Úlohy se opět obrátily, tohle většinou hystericky ječívám já (akorát že příště se bude mému koni špatně chápat, proč „krokem“, když to prokazatelně jde rychleji).

Na louce, které se právem přezdívá dostihová, a která jest vybavena pravoúhlou zatáčkou, vypukl závod. S Bobánkem žádný problém oba soupeře deklasovat, podjetím u „bariéry“:o) Ještě tak správně odhadnout brzdnou dráhu a neocitnout se z louky na silnici dvěma skoky (ano, opět drop, ale tentokrát opačně, zezdola nahoru). Nicméně slušně vychovaný koníček si pamatuje, že na silnici se neutíká, tudíž ještě před asfaltem provede „sliding stop“, a to jsem málem tu matičku zemi políbila. A aby těch průserů nebylo málo, usmyslela si Monička, že si chce hepnout a že u koupaliště je vodní příkop. Naštěstí byl natolik zapadaný sněhem, že z toho k mé úlevě sešlo. Přece nebudeme z výletu dělat Velkou Pardubickou, včetně statistik úrazů. Aby se pak kromě Memoriálu kapitána Poplera nejezdil i Memoriál líznutých amatérů.

Úleva týkající se skákání přes příkopy netrvala dlouho: že prý zajedeme popřát do nového roku chovatelce koní ve vesnici opodál. Tutově to vymyslela Jana, která už předloni zahájila nultý ročník, svou noční jízdou na Gáje. Tehdy se jí v „podroušeném“ stavu na svážnici několikrát přetočilo sedlo, aneb chybami se člověk nejlépe učí ve chvíli, kdy jest osamocen. Já jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce na „malou“ zajížďku, hlavně proto, že to smrdělo dalším alkoholem, mě už to veselo narozdíl od kolegyní krapet zmáhalo:o) Ovšem jakmile jsem Bobánka natočila „novým“ směrem, tedy do naší ex cvalovky, kůň projevil nadšení. Pěkných pár měsíců jsme tudy nejeli, a tak jsem pouze zaslechla cosi ve smyslu „hlavně POMALU!“. A frrrrr – zmizeli jsme v poli. U lesa jsme zakrokovali, počkali na kolegy, a poté klusali hlubokým zasněženým lesem v kopci, což pro mě byla nepopsatelná nostalgie. Nádhera! Zatímco Gold se pokoušel o rošťárnu (hrrrr do pole), my jsme s Bobánkem za zvuku rolničky klusali v klídečku po naší bývalé cestě, než jsme s překvapením zjistili, že všude jsou naváté dvoumetrové závěje. No nazdar.

Jana navrhovala cestu přímou, ale můj kůň odmítal, a po čerstvé zkušenosti se zapadnutím jsem ho nenutila. Naštěstí Móňa našla vyvýšené pole, tudy už jsme prošli v pořádku a pomaličku jsme se blížili ke vsi. Mno, slyšet jsme asi byli, široko daleko…:o) Pozdravit nás přišla Markéta, a že Ivča je zrovna venku s koňmi (škoda). Tak jsme si hrkli na dvorku (lampa ginu) s Markétou a Ančou, že pozdravujeme Ivu (telefon nám nebrala) a tradá domů, už snad konečně.

Po bujarém zacválání a řinčení rolniček na zasněžené návsi Jana s Goldíkem skončili záhadným a nevysvětlitelným způsobem v poli, hulákajíce „za mnou, né !?!“ (Hulákala Jana, nikoliv Gold:o) Když jsme se k ní dobrodili, zjistili jsme, že se tudy se projet nedá, takže obrátit a zpátky (jako u blbých na dvorku). „Zachovejte paniku!!!“ pištěla do sněhových závějí Móňa, a protože už taky delší dobu „zadržovala“, vyhlásila přestávku. Tím pádem se tamější silnice stala svědkem neobvyklého závodu „Kdo bude první“. Seskákaly jsme za pochodu z herek a nechaly je stát (kupodivu pochopily a nešly domů bez nás). Klání to bylo náročné, vždyť sundání gatí zmrzlými prackami je mistrovský um, a nestydím se přiznat, že jsem se smíchy málem počurala. (To „málem“ bylo „málem“ s velkým „M“:o) A kdo prohrál? Móňa. Móňa ve své kombinéze neměla šanci, mrskala sebou jako červ na udici, a že prý to není fér a že s námi už nikdy nic. Silnici jsme takto pokřtily hnedle natřikrát, a s pocitem úlevy, jistoty a bezpečí jsem se zařadila na čelo lotu. Inu, zázraky se dějí.

Vrásky na čele mi však dělala moje náhradní otěž (vodítko), protože bylo příliš kulaté. Při jakémkoliv náznaku úprku ze strany koně udělalo v kožené rukavici „bžžžžžžž“, a člověk hnedle svíral jeho koncový uzel. Ona svým způsobem prokluzovala i druhá otěž, ač z jiného důvodu (že by gin?), a má intuice mě nezradila: kdosi „vzadu“ se rozhodl lot rozhýbat. A juchajdá, hrc prc, tri dni ma naháňali, eště ma nechytiliii… Nebylo ode mě vůbec hezké, že jsem svého oře nasměrovala do rigolu, kde bylo narozdíl od pole sněhu podstatně víc, takže mu nešlo cválat rychleji než ostatní. Pud sebezáchovy je pud sebezáchovy, i když jsme rozlévání ginu do krevního oběhu cítili víc než je zdrávo. Odpárat nám široké úsměvy z obličejů nehrozilo a od stavění sněhuláka již v pořádném šeru nás odradila nutnost pak „zase šplhat nahoru na koně“.

Móňa však po panáku chytla v sedle Gáji druhý dech. Při vjezdu do našeho města z ničeho nic zmizela ze silnice, a nebyla. Až poté se „odkudsi“ ozvalo „No co je? Tady se neposlouchá master nebo co?“ Kdybych byla bývala věděla, že po prudkém sestupu k ní vypukne cvalová pasáž až k silnici, a kdyby jenom to! U silnice se sice vzorně zastavilo, ale místo obvyklé trasy domů se vyrazilo vpřed, a další „irská lavice“ hop hop nahoru až k panelákům, a davaj prd prd pryč, protože Móňa mermomocí hodlala pozdravit svou bývalou paní sousedku. A tak jsme to po krátkém cvalu zapíchli u dalších věžáků a Móňa během krokování hlasitě vysvětlovala Gáje, že když z ní jakože sleze, tak že už zpátky zcela určitě nevyleze, ale že NUTNĚ potřebuje zazvonit u vchodu. Gája zřejmě pochopila vážnost situace:o) Moničce se podařilo kladrubačku natěsnat do vchodu a zazvonit, načež z oken vylezl pomalu celý panelák (tady by se dalo polemizovat, kolik zvonků vzhledem k jejímu stavu a navíc v rukavici stiskla). Než se objevila paní bývalá sousedka i s jezevčíky, využil můj kůň své výšky a z nejnižšího balkónu vysomroval mrkev a cukr. Prý kdy přijedeme zase, ptalo se dítko.