Děcka z balkónu nám stydlivě prozradila, že Ježíšek existuje. Tím bych si tak jistá nebyla, protože kdyby tomu skutečně tak bylo, dávno by nás jeho Pan Otec bleskem a hromem sundal z koní. Copak to se dělá, zdolávat na koni schody? A tolik schodů? Další zádrhel nastal u školní družiny. Nevím, kdo byl autorem nápadu „chytíme to auto“ – což měl být na 100 % ústní fór(!!!). Jenže to neznáte Móňu. Když jsme s Janou zjistily, že opravdu jedeme samy, nastalo nejjednodušší řešení problému: hulákání „Móňa !!! No kde jsi, Móňa???“ Goldíkovi to na upravovaném trávníku ve stráni podjelo (což nehezky okomentovala kolem jdoucí paní), a Móňa nikde, ačkoliv o její nepřítomnosti zcela jistě věděli obyvatelé široko daleko. Pokračovaly jsme krokem, rozhlížeje se okolo, a najednou HRRR – naproti se vyřítila Móňa, která to mezitím objela spodem. A už halekala:“No kde jste? Já jak debil jedu za tím autem a vy se mi zdejchnete !“ Majitelé bílých koní jistě ví, jak je takové zvíře vidět v zasněžené krajině, a kdyby Móňa (ač vynikala svou rudou kombinézou a kloboučkem stejné barvy), na mě bafla za rohem, tak by mě museli z chodníku seškrábat.
Čekáte „a poklidně jsme kráčeli domů..“? Kdepak. Už nevím, kdo zatočil prudce doleva, o jaké kluky jsme se v zatáčce otřeli („jé, koně! To je boží – jak běží, Ty vole, viděl jsi to někdy?“), střihli jsme to kolem rybníčku a cestička nás vyhodila zpátky do města. Jako cvalem sice ne, ale pokud budete mít možnost proplétat se s koněm na parkovišti u Coop marketu, určitě to vyzkoušejte. Fakt zážitek.
Pravdou je, že nebyl led, padal čerstvý hustý sníh. Faktem je, že žádné auto opodál nejelo, že ani žádný příslušník lidské populace se zde nenacházel (všichni už doma chystali Silvestra); ale CVALEM PO MĚSTĚ ? Autor samozřejmě Móňa, aneb s výkřikem „a já Vám teď něco provedu, jů !!!“ vpřed. To už ale moje nervy nevydržely, a když jsem konečně posbírala ty debilní otěže a konečně zastavila, vyrazila jsem ze sebe svůj názor v tak vulgární formě, že ztichla i Móňa. Trvalo to zhruba pět vteřin, než zahalekala „A je to v čudu. Ona začíná střízlivět.... Musíme do ní rychle něco nalejt“. Jenže nebylo co...:o) Naštěstí.
Na náměstí mi však humor došel. „Holky, jdeme na panáka do hospody, ne?“ Ta Jana mi snad čte myšlenky, akorát že v opačném slova smyslu. Mezitím si nás v šeru pouličních lamp všimlo několik kluků, kteří vyváděli psí kusy v parku u morového sloupu, a kteří se jali na nás pokřikovat cosi o slepicích pitomých, což zřejmě neměli. „A na ně!“ zahřměla Jana v sedle (že by rozený vojevůdce?), a když se do akce vložila Móňa se svým bojovým pokřikem, nastalo teprve to správné veselo. Parchanti se rozprchli jako kuřata: najednou nikdo z nich nikdy nic, a když jsme je mezi okrasnými keříčky a lavičkami dohnali a obklíčili, hnedle přehodili desku:“To já ne, to oni!... Já také ne, to byl tamhleten!“
Hlavního viníka jsme dlouho hledat nemuseli, díky jeho „statečným“ komplicům. Snažil se ukrýt v sochách na sloupu, a když Jana počala s Goldíkem stoupat po schodech nahoru, bylo mu nejspíš do breku. „Stačí, když řekneš promiň,“ vyhlásila Jana verdikt, a jakmile „hrdina“ pípnul „promiň“ (v nejdelší minutě svého dosavadního života), zvedla ruku a zavelela „odjézd!“ Móňa zaječela „a hezký nový rok, klucí!“, ale to už jsme caplovali před podnikem místního fotolabu, odkud zrovínka vycházel pan fotograf. „Hele, vyfoť nás...“ (Akční Jana – kdo jiný:o)
A tak jsme seřadili naši povedenou trojku před vchod ateliéru. Golda a Bobánka na kraj a Gáju doprostřed, protože Móňa se rozhodla obohatit snímek akrobatickým výkonem. Pravda, s balancí to bylo na štíru (proč asi?), navíc fotograf požádal o zopakování akce: co kdyby prý foto nevyšlo (tuhle větu bych s ohledem na „kvalitu“ snímků měla zvýraznit:o)
Když vám hodinu a půl před otvíračkou na silvestrovskou párty buší na vrata hospody tři koně, vzbudí to ve vás přinejmenším drobný úžas. Že mají dohromady jen pár drobných, vás vůbec nevyvede z míry – no komu se poštěstí, aby mu přišli popřát živí koně? A navíc s jezdci notoriky; věčná škoda, že „páníčci“ byli bez kapky humory a nedali chudáčkům koníčkům ani líznout. Hlavně že sami si ťukli a vyžahli na ex...
Tenhle panák byl opravdu mou poslední kapkou (naštěstí doslova a do písmene), tedy co se týče akcí v sedle. Bez úhon a ztrát na životech se nám podařilo najít Janin dům (Jana se rozhodla koním uvařit doma: jádro, řepa, vitamíny, lněné semínko a pěkně zapařit, aby jim večeře cestou do stáje nevystydla a nezamrzla). Když se mé dvě nezodpovědné kolegyně rozcválaly i v jejich ulici, pronesla jsem pouhé jedno sprosté slůvko. To už jsem opravdu nevládla, řízení jsem přenechala Bobánkovi, a opět jsem se přesvědčila, jak není radno podceňovat koně. Stopro jsem byla přesvědčená, že bude hnán pudem stádovým za ostatními... Ani náhodou. Gold a Gája zatočili prudce doprava, zatímco mé zvíře nevím proč utíkalo ROVNĚ. Ale kdybyste viděli,co čeho a kam...
Ještě než jsem podlehla šoku, procválal můj oř mezerou mezi dvěma metr vysokými šutry, která zela rozměrem 40ti centimetrů (!) Vlastně jsem prožila šoky dva, protože když bylo jasné, že frčíme rovně, jsem se už už viděla, jak se válím v barevných tyčích, které tu ponechali kopáči. Nepochybuji, že kdyby Bobánek hodil kličku doleva, bordel by hravě minul, ale jestli bych to useděla já, o tom by se dalo polemizovat i bez alkoholového posilnění. Ovšem prostor, kterým kůň procválal, jsem si šla druhý den prohlédnout, abych utržila šok třetí. Jak tam sakra ty svoje mamutí nohy poskládal? A za tu velice, ale opravdu velice vulgární nadávku na adresu koně ještě v místě činu se panu farářovi pokorně omlouvám.
Domů, tedy do stájí, se šlo krokem. Asi zázrak... Jen kdyby Janu nepopadla nezřízená chuť na ještě jeden výlet. Mně se rázem udělalo špatně a Móňa se z toho okamžitě odhlásila, protože akutně musela domů (chystat Silvestra), takže když nám halasící Jana zmizela ve tmě, zbylo pátrání na mě. Dodneška si pamatuji, jak jsem během deseti minut absolutně vystřízlivěla, když se mi Jana ve tmě neozývala, a když jsem našla stopy vedoucí do řeky (ve tmě nelze rozeznat, jestli náhodou nejsou ranní). A Jana? Daleko nedojela. Zatímco já jsem poctivě prohledávala místa, kudy plánovala jet, ona pouze obešla stáje, a na dvůr dorazili každý sólo: nejdříve se přišoural Goldík, posléze Jana. I mobilní komunikace probíhala silvestrovsky:“Teta, je to dobrý, přišel Gold. Sundám z Bobana deku, dám ji na Golda, a už jdu“, takže se mi ulevilo: bez koně by ani Jana do řeky nelezla:o) A pár minut poté „Teta, je to dobrý, přišla Jana. Zpívá. Já už musím domů, tak čau“.
THE END.
Co dodat závěrem? Vím, zasloužily bychom pár facek, už kvůli koním. Ale to nic nemění na faktu, že na tohle budu vzpomínat, dokud mě stáří neskolí:o)
by draace
Autorská práva vyhrazena.