Dva roky zpátky po našem dosud největším společném defilé.
Usoudili jsme, že foto výše vyjadřuje naprosto vše, coby vzpomínka...:-)
Letos se se svatbami kamarádek a kamarádů roztrhl pytel a díky sociálním sítím můžeme jejich chystání se na onen velký den sdílet s nimi, což v nás již vdaných/ženatých evokuje vzpomínky na svatby naše.
Zpětně mi je trošku líto, že jsem si pořádně neužila tu přípravnou atmosféru. Vlastně mě ty nervy a stresy obloukem míjely. Z práce jsem přijížděla unavená tak nějak chronicky, a dovolená mé kolegyně, kterou si vzala týden před mou svatbou, dílo zkázy dovršila, protože jsem pracovala za dva (co čert nechtěl, v týdnu se muselo i na závody až do Heroutic, což bylo až do noci). Svatební nervy kamarádek mi přišly úsměvné, takže kdyby nás vypekl dodavatel kytek anebo se mi schovaly šaty, považovala bych to za výbornou story do diary, nikoliv za zkažený nejvýznamnější den v životě:-)
Důležitý byl oddávající, nevěsta se ženichem a svědci, a aby bylo co jíst a pít; víc nic.
A ještě jedna věc je mi docela dost líto: bílej koník.
Že tam nebyl se mnou, nevezl mě na hrad.
Jeho účast jsem odpískala ze dvou důvodů: bylo vedro a dusno, zaprvé, a Iva - jediná možná oška, by zabila půl dne tímhle, což jsem jí coby družičce nemohla udělat.
Možná by stálo za pokus udělat nějaké pěkné výročí a tuhle chybějící položku si nahradit!
A tentokrát i s Hankou, DJM a samozřejmě manželkou - kdyby se ji povedlo na půl dne transportovat.
A také s Maďarem, coby poděkování za jednu neúčast (třikrát díky!)
A to je vše! :-)
