Foto: Kateřina Filipi
Foto: Jana Syručková
Ukecávat mě EvaH kdovíjak nemusela, protože nabídka výletu na kvalifikačku Velké pardubické se prostě neodmítá. Zádrhele se samozřejmě vyskytly, jako třeba křížení termínu s Trutnoff festivalem, což přineslo první vážný nedostatek, a to neúčast mého muže.
Takže dámská jízda v plné polní.
A když se mi za zády ozvalo „facebook je vážně fenomén, tenhle klobouk jsem již někde viděl“, bylo takříkajíc vymalováno, byť jsem musela vysvětlovat, že tohle jsou opravdu moje úplně první pardubické dostihy a že to na ně opravdu mám daleko.
Pardubické závodiště jsem v minulosti navštívila již několikrát, ale vždy jezdecké akce, takže vidět tam dostihy naživo byl zcela nový zážitek. Vše jako na dlani, a přestože kurz Velké pardubické a zásadní překážky závodiště relativně zmapované mám, stejně to bylo naprosto nové, emočně: hlavně točení v tempu 700 na drop, to mě doslova omráčilo:-)
Víc omračující už byly vlastně jen cenové relace klobouků ve stáncích a také úžasné portréty koz domácích (soudružek), kreslené pastelem, a naprosto chápu touhu EvyH do nich investovat (na cenu jsme se raději neptali:-)
Absence mého muže zapříčinila skutečnost, že jsem neměla s kým hrát o piva. S Evou jsme sázely jen naoko a coby bokovku jsem měla instrukce od Kibicky, která si vybrala pár Váňových koní. A přestože její pokyn zněl „vsadit do třetího místa“, dovolila jsem si u dvou z nich sázku změnit a v obou případech jsem dobře udělala, jeden tip by nevyšel ani do pátého a druhý skutečně vyhrál.
Samotná kvalifikace totiž proběhla přesně, jak jsem avizovala: buď a nebo. A přestože se muselo startovat dvakrát, Rabbit Well přišel, viděl, zvítězil, a jestli mě něco v Pardubicích opravdu bavilo, tak ovace publika, protože přes fandící davy nebylo slyšet slova (ani komentátorova).
A to mám ráda!
A na závěr foto těch nejdůležitějších: Weleček, Pepča a Nela.
Máme se na co těšit! :-)
