„Poslouchej, hledají tam mzdovou účetní a asi je to urgentní, zřejmě jim někdo narychlo odešel.“
„Nekecej?“
Zájem totiž není potřeba předstírat, neboť vidina osmihodinové pracovní doby bez víkendů a v teple kanceláře je lákavá sama o sobě.
Po čtyřech letech ve stájích několikanásobně, protože zimy jsou rok od roku nějaké studenější a delší a delší…
„Dobrý den, před samotným pohovorem nám tady vyplňte vstupní test, abychom zjistili vaše znalosti.“
Uznávám, že zahihňání spojené s lehce sarkastickou poznámkou „jako ve škole!“ jsem si asi odpustit mohla, jenomže to by nesměla na řadu přijít první otázka, tedy vlastně slovní úloha, jejíž znění navenek působilo logicky, vzhledem k pracovní pozici.
„Spočítejte mzdu tomuto zaměstnanci, můžete použít kalkulačku.“
Myslí mi bleskne otázka, kolik reálných mzdových účetních by dokázalo zaměstnancům spočítat mzdy jen s papírem, tužkou a kalkulačkou v době, kdy tohle všechno sype počítačový software. A nějak nemůžu nabýt dojmu, že jich asi moc nebude… Ona mzda ve valné většině není jen ryzí výpočet, v němž figuruje výše platu a srážky zdravotní, sociální a záloha na daň: protože největší hardcore, který jsem kdy v rámci sebevzdělání páchala, byl kurz, kdy jsme bez použití počítačů uměli spočítat úplně všechno.
Takže nejen holou mzdu, ale i veškeré srážky (nejzábavnější byly exekuce) a jestli na něco budeme extra vzpomínat, tak na výpočty nemocenské trvající přes tři týdny. Myslím, že matematická katedra by se za tento předmět nemusela stydět, a dodávat, že tohle normální člověk v praxi nepoužije, protože je to zbytečné smetí v mozku, nejspíš není potřeba.
Tedy až do této chvíle, kdy zákeřnost potencionálního zaměstnavatele vyložila karty na stůl, a na řadu přichází otázka, jestli podvádět a za pomoci mobilu nenápadně vysosat sazby sociálního a zdravotního, nebo se k situaci hrdinně postavit čelem a „okecat to“.
Být čestným člověkem se evidentně nevyplácí.
Mých deset minut slávy, založených na povídání, z čeho se výpočet mzdy skládá (sazby z hlavy prostě nevím) a že všechno, co k výpočtu mzdy potřebuji (daňové odpočty hypoték, pojištění i další uplatňování slev vyžadují různá potvrzení, prohlášení, lékařské zprávy atd.) si dle potřeby dohledám v deskách daného zaměstnance, stejně jako že mám vyplněné desítky růžových formulářů (byť nevím, jak přesně se ten formulář jmenuje), i že jsem si vědoma existence refundací a jiných typů náhrad, ať už zaměstnanci nebo za něj, bylo shrnuto jednou jedinou větou.
„Takže vy vlastně o mzdách nevíte skoro nic.“
Věta, která ve mně vyvolává otázku, o čem se tady vlastně celou dobu bavíme, jestli o vaření nebo o údržbě cyklistického kola, a atmosféru situace zabije taková rádoby pomocná otázka, která zní zhruba takto: „Tak jinak – jak přesně musí vypadat potvrzení?“
Odpověď „jedná se o list papíru, jehož rozměr nehraje význam, a který by měl být potištěný, eventuálně popsaný čitelnými písmeny a čísly“ polykám a pokouším se vyplodit větu, jejímž ústředním tématem je razítko dané instituce a náležitosti formou textu s ním spojené, přičemž mě bombardují i takové myšlenky, jestli se třeba za těch pár let strávených mimo kancelář potvrzení nevydávají už jen formou čárového kódu.
Protože pokrok nezastavíš.
„Takže nevíte. Jak tu práci chcete dělat, když nic nevíte?“
A zde nastává chvíle, kdy už se neudržíte: „Když něco nevím, tak si to zjistím.“
V době internetu snad naprosto normální jev, tedy alespoň v předešlých zaměstnáních, kdy fáze číslo jedna spočívala v podívání se, jak to dělali ti přede mnou, a když se ani to nejevilo dobře, stačilo zvednout telefon nebo si informace ověřit u zkušenějších.
„A ještě vám musím říct, že ta pozice mzdové účetní je jen okrajovou součástí tohoto pracovního místa, protože jde o osobní asistentku. Takže mzdy byste dělala pouze tři dny v měsíci, jinak byste byla k ruce paní ředitelce, jako její zástupkyně a sekretářka, a potřebujeme, abyste dělala i analýzy a prezentace na poradách.“
Aha. Těšilo mě. Na shledanou!
:-)