Opravdu? O mém vztahu ke skákání (myšleno na hřbetě koně) toho zde bylo popsáno víc než dost. Bojím se víc, než je únosno: při nájezdu na cokoliv, u čehož je nutné, aby kůň odpíchl přední a záhy i zadní nohy od země, se mi vždy udělá špatně. Jde o několik vteřin, kdy mi před očima běží nejen celý můj dosavadní život, ale i scénáře všeho, co se v následují chvíli může stát. Verzí „kterak si v rámci skákání rozbít držku“ je nemálo a já je prožívám intenzivně, neb veškeré mé série pokusů „naučit se skákat“ vždy skončily neslavně.
Po prvním prošláplém žebru (ještěže kobyla neměla podkovy) jsem zarytě odmítala skákat zhruba pět let. Nutnosti typu „Hubert“ jsem řešila frťanem, tudíž ve stavu, kdy mi přišlo legrační, že hahaha je před námi hahaha překážka. Další zhruba dvouměsíční boje se strachem skončily v momentě, kdy jsme si i s koněm nedobrovolně ustlali v hlubším povrchu jízdárny (přísahám, že jsem ten oblak pilin kolem nás viděla zpomaleně), a do dalších pokusů už mě téhož léta nedonutili. Nejsem kaskadér, abych na sobě testovala, co všechno nebohý věčný začátečník vydrží.
Vtip vězí ve faktu, že v mých nejstarších dětských snech vyhrávám Velkou Pardubickou, tedy dostih přes překážky, které svými rozměry popírají zákony o zemské přitažlivosti. Nutkání zažít „podobný“ pocit je sem tam silnější než pud sebezáchovy, a tak jsem vloni v rámci Hubertovy jízdy, s mohutnou podporou několika panáků a piva, absolvovala kurz mini soutěže, aniž bych na jejím konci skočila s nalomeným žebrem. Ihned mi bylo nabídnuto pokusit se získat licenci a netřeba opakovat, jak mé odhodlání dokázat to, dopadlo. Snaha trénovat se zvrhla v boj o život, protože jízdárna měnila svůj povrch dle počasí: buď kluziště nebo rašeliniště. Kolikrát jsem před zkouškami skákala? Tuším že asi desekrát, tj. 10krát HOP, nikoliv 10 lekcí. Nebyla to ode mě tak trošku do nebe volající drzost, jít s takovou praxí požádat o licenci?
Zkoušky jsem složila především díky faktu, že svého oře mám přečteného od ucha k ocasu. Předvedli jsme „zralý výkon“, vyjma skokového stylu ze strany jezdce (proč asi?:o) a sláva, dostavil se pocit satisfakce: já, skokový posera, jsem držitelem licence. Jak absurdní.
Pravdou je, že o absolvování těch zkoušek jsem dříve snila, ačkoliv mé představy o „mých 15 minutách zasloužené slávy po poctivé přípravě“ se s reálem neshodovaly. Ono pilovat drezúru mezi zmrzlými krtinci, notabene na debilovi, kterému se nohy rozjíždí téměř pořád, protože ho všechno okolo chce sežrat – žádný med.
A pointa, dnešního ranního blábolu? Za tři hodiny odjíždíme na závody. Můj první start. Kolik toho mám naskákáno? Smích... Ještě méně než před zkouškami, neb počasí přípravu absolutně zdecimovalo. Nejen že se skákalo asi dvakrát, ale já nemám vyježděno ani v terénu, tudíž moje kondice mizerná (v terénu bylo důležitější na koních prostřídat děti). Když si to přeberu, tak jediný parkur, který jsem doposud absolvovala, byl na ZZVJ. Ale tak pořád lepší než nic, takže magorům zdar. Snad neskončím s trávou mezi předními zuby.
draace
Aspoň řádně prubnu nové sedlo.
A teď čerte raď: kterou z mých osmi podsedlovek?