Když zasvětíte život jednomu jedinému

Potřetí bez starýho Váni a poprvé s pietou zesnulého žokeje

Přiznávám bez okolků, že jsme silně pochybovali, že „starej“ nepojede. A pár týdnů to vypadalo nadějně, když se Josef Váňa rozmýšlel, jestli z pozice záskoku do Velké osedlat Hipo Japea, aby nakonec usoudil, že rozumnější bude dostih masochisticky sledovat coby divák. Žokeje Michala Köhla, kterého smrtelný úraz zastavil dva týdny před Velkou pardubickou, nahradil Ondřej Velek, a nezbude než doufat, že šlo o poslední pohřeb v předvečer pardubického mítinku.

Po odchodu Orphee des Blins z dostihové scény to vypadalo na další z otevřených ročníků Velké pardubické, vyhrát mohl prakticky kdokoliv. Nevděčné role konečného favorita se nakonec nedobrovolně ujal problematický Rabbit Well s Josefem Váňou mladším, což mě úplně nepotěšilo, protože mnohem raději hraji na nefavority, a můj muž nemálo věřil šestce, kterou si nesla Modena s Dušanem Andrésem.

A v případě Dušana Andrése se vítězství ve VP podvědomě nabízelo, protože celý boží den buď z koní padal, nebo dokončoval mezi posledními, a na vítězství si sáhl až teprve s bílým Khalsanim v dostihu před samotnou Velkou pardubickou. Ani výběr koně do Velké nebyl jednoduchý, v minulých ročnících Dušan sedlával Nikase a mělo tomu tak být i letos, ale nakonec došlo k jezdecké výměně.

A tak s Nikasem do dostihu nastoupil nekorunovaný smolař Velké pardubické, Marek Stromský. Právě ten Marek Stromský, který v barvách hřebčína Albertovec sbíral jedno neštěstí za druhým: nejdříve tragédie pronajatého Cieszymira na Taxisu, o rok později fatální neobjetí točného bodu, kdy sice projeli s Amant Grisem cílem jako první, ale posléze byli diskvalifikováni. Napřesrok znovu smrtelné zranění (klisna Shierly) a poté pokus znovu dobýt vítězství s Amantem, ke kterému však chyběl pověstný krůček, neboť prohráli o příslovečný nos. Právě výsledek této Velké pardubické byl veřejností vnímán coby obrovská křivda, a o to větší nadšení nastalo, když Marek Stromský tu letošní Velkou v sedle Nikase, kterému se také úplně nevěřilo, s náskokem vyhrál.

Přitom Marek Stromský chtěl žokejskou řeholi už několikrát pověsit na hřebík. I jeho čtyřnohý partner Nikas neměl dobrou sezónu, realizační tým spíš doufal, než že by v dobrý výsledek přímo věřil, a vidět neskrývanou radost v cíli bylo doslova balzámem na duši. Velká pardubická potřebuje své příběhy a v tomto ročníku v něm figuroval i trenér Stanislav Popelka, stejně jako majitel Petr Kupka, u kterého je potřeba zdůraznit, že jeho dostihová stáj vlastní pouze jednoho koně, a to právě Nikase. Zasvětil život jednomu jedinému, stejně jako Marek Stromský. Splněný sen.

Nejvíce sledovaná dvojice (Josef Váňa mladší a jeho „svéhlavý“ ryzák) sice křest ohněm ustála (i když s odřenýma ušima, co se týče startu), ale nezkušenost jim vynesla „až“ páté místo. Uvozovky jsem použila záměrně, protože ještě před rokem by jeho úspěšné absolvování Velké pardubické znělo jako špatný vtip. Na čtvrté místo se ve finiši propadl Universe of Gracie s Janem Faltejskem, kteří dostih poctivě odvodili a díky jejichž diktování tempa si Velká pardubická zapsala nový rekord – 8:55,29. Třetí příčku obsadil zlepšující se Zarif s Josefem Bartošem a své premiérové druhé místo si nakonec připsal matador Pavel Kašný v sedle talentovaného Ribelina.

Kdybych měla zhodnotit dostih jako celek, bez váhání napíšu, že se mi nelíbil. V podstatě ho zasklil začátek, kdy na Popkovickém skoku došlo ke skrumáži, která poslala k zemi (nejen) oba mé bílé koně (což by až tak nevadilo), a průšvih pokračoval, když za lesíkem vyběhli koně bez jezdců a narazili do těch závodících. Zde bych mohla rozvinout sáhodlouhou úvahu na téma maximální počet koní v poli (dvacítka by myslím bohatě stačila), i jestli je nutné Popkovický skok překonávat šikmo (tohle si „starej“ uměl ošéfovat), ale po bitvě je každý generál a nejdůležitějším stejně zůstává fakt, že až na poranění Al Jaze se nikomu nic nestalo.

Kolize Sokola (Garner Thomas) a Ter Milla (Ondřej Velek) hned v začátku mě mrzela dost, to nepopírám. Koně naštěstí chybovali minimálně (na Taxisu zaváhal a posléze upadl Nebrius a přes něho zakopl Pareto), a dlouhou dobu to vypadalo, že Jan Faltejsek si coby první český jezdec připíše čtyři vítězství v řadě, což by mi vůbec nevadilo, protože jsme s mužem zahájili činnost na RaceBets.com a vsazeno jsme historicky poprvé měli v EURech. Štěstěna však stála na straně Marka Stromského, a jsem za to nesmírně ráda, byť moje celková bilance byla minusová, neboť zisk mi vykázal pouze Radčin Zarif (+0,88 EUR).

Nespočet ovací a gratulací, které se bezprostředně po dostihu vyrojily a zaplavily všechna média, bylo něco naprosto fantastického, úžasného, nepopsatelného a klidně srovnatelného s heroickým výkonem legendárního Železníka. Jako by se dostihový národ semkl, spontánně, nezištně, upřímně, dojetí by se dalo krájet a prodávat po kilech.

A právě o tom všem to je.
Těšíme se na další ročník, tentokrát už snad opravdu v naší ruině! :-)

FOTO: Šárka Votavová, Marta Nowakowska