A tak si tak klušeme, do toho táhlého kopce,
pěkně pomaličku, uvolněně, shromážděně a se snižováním krku
(u mého jelenovitého koně progres, na který čekám už dobrých deset let).
A říkám si "ty vado, kdyby takhle i cválal, nahoře..."
a že musím jezdkyni vepředu sdělit pokyny jakože nenápadně,
tedy bez vyslovení onoho slůvka,
které ve veselých a hravých polokrevnících zažehuje raketové motory a krky jim zvedá zpátky na jelena.
A tak volám dopředu: "Anetko, až budeš za tím prvním listím, tak můžeš!"
Snad to bez vyslovení onoho slůvka pochopí,
protože listí a jinovatka podkluzuje, je potřeba být opatrný.
Ale Anetka zřejmě v obraze je, protože hlasitě odpovídá:
"Tak jo. My jsme to takhle dělali i minule, s Ivou, když se mělo CVÁLAT,
že mám začít CVÁLAT právě až za tím listím,
protože jim to při CVÁLÁNÍ klouže..."
Tak jako snaha byla :-) :-) :-)
