A tak projedeme Starou Rolí a parkujeme a majitel pohovky na nás už mává z balkonu.
A vypadá pořád stejně, tenhle člověk fakticky nestárne.
A jeho humor také ne:-)
„Hodím vám dolů klíče, chytejte! A jé, co to máte s sebou?“
„To je naše Kačenka!“ hlásí tchyně a bere mě kolem ramen. „To je Kubova žena!“
„Ježiš to je roztomilý!“
Nejvyšší čas, aby i „to“ promluvilo.
„Já jsem neteř Pepíka H.!“ hlásím snaživě kamsi pod střechu.
„Cože?“
„Pepíka H. – neteř!“ snažím se být hlasitá.
„Fakticky? Ty Vary jsou děsně malý, že jo? Člověk aby se tady bál, že někoho potká!“
Jdeme nahoru, sranda hned od prvního schodu.
A na řadě je můj muž: „Nazdar, Ludvo!“ zaburácí hostitel. „To je hrozný, jak seš mu děsně podobnej…“ a ocitám se tváří v tvář tématu „a ty seš neteř jak přesně s Pepíkem?“ opět.
Po krátkém vysvětlování, kdo se kam přiženil, dodávám, že Pepíkovi tudíž podobná nejsem,
a že jsme se už několikrát viděli, na oslavách, načež přichází obligátní „ale to ti byly tři roky, ne?“
a jdeme omrknout pohovku.
Je parádní.
„A kdo všechno na ní seděl?“ vyzvídá můj muž.
„Na téhle? Tak asi jenom Lasica, Kaiser a Lábus, Stropnický... Dejdar ten asi ne, ten přišel do divadla až pozdějc. Mládek možná...“
A teď se na ní budou válet Frostovi. Paráda!
„A teď cena, přátelé. Je to celkem pět míst na sezení, takže po vás chci pět korun!“
Můj muž je vždy připraven, takže vyloví z kapsy pětikačku a hostitel je překvapen.
„On tu pětikorunu fakt má,“ hvízdne udiveně, „a já si myslel, jak budu vtipnej.“
„A ještě máme úplatek!“ zvedám taštičku s vínem a hostitel je pro změnu pobouřen.
„Ale to ne, přátelé!“ brání se, „tohle jsme si nedomluvili!“
Odjíždíme vysmátí.
Máváme a těšíme se na novou součást naší budoucí společné domácnosti.
Na pohovku od Ladislava Gerendáše :-)