Trpím nutkáním psát, od rána do večera, což je extrém, protože do psaní se musím většinou nutit, držíce se pravidla, které jsem si odnesla z kurzu tvůrčího psaní (pište denně, neb bez procvičování je vám talent k ničemu). Finův deníček je tudíž mým domácím úkolem a diary slouží jako sklad myšlenek. Nynější dny bych však nejraději propsala; vytahat ze sebe emoce a všechen ten galimatyáš, který okupuje mou hlavu v souvislosti s Michaelovou smrtí. De facto ideální doba k otevření mého fanouškovského já, protože tenhle kus života ke mně prostě patří (za normálních okolností bych tak nikdy dobrovolně neučinila, protože nepochopení a opovržení jsem si za svůj krátký život užila víc než dost).
Vynechám mé roky "holčičky", kdy se o Michaelovi Jacksonovi vcelku hojně mluvilo i skrz železnou oponu komunistického režimu, a kdy on byl jediným interpretem, kterého jsem jakožto oddaný koňomilec znala. Dokonce ve stáji visela fotka MJ; sice mu někdo vidlemi vypíchnul oči, ale byl tam. Horší to bylo s písničkami, protože jsme byli odkázáni na vysílání rádia. Do shánění nedosažitelných LP jsem se dala později.
Přeskočíme telecí roky a přehoupneme se rovnou do již svobodného Československa, tedy do let, na které v současných dnech vzpomínám. Odkojená albem Bad, plus nekonečné čekání na Dangerous. V dnešní době vyjde album a téhož dne je na pultech, ale tehdy takhle trh nefungoval, museli jsme čekat. A čekat a čekat.
Měla jsem kliku, že onehdy Michael pustil do světa autobiografii a sbírku básní a úvah, takže možnost nahlédnout do jeho nitra. Ten člověk mě fascinoval a nepopsatelně inspiroval. Byl jakousi živoucí hybnou silou, uměl zpívat, tancovat, kreslit, měl výtvarné cítění: cokoliv vzal do ruky, ať už foťák, hudební nástroj nebo obyčejné koště, vylezlo mu z toho umění. Cokoliv si umanul, že to chce, tak opravdu vytvořil a vdechl tomu punc dokonalosti, osobitosti a originality. Až mnohem, mnohem později mi docvaklo, že všechna jeho šílená a naivní díla typu Moonwalker nebyly ničím jiným, než splněným snem dítěte, které si tímhle způsobem nahrazovalo nepoznané dětství. Věčný snílek, a protože i já jsem snílek, byly mi jeho "umělecké úchylky" velice blízké.
Jeho kreativita a vybroušená preciznost "já = nejlepší" mu nejen pomáhala na výsluní, ale zároveň ho podkopávala. Na jedné straně dospělý a uznávaný obchodník, na druhé naivní dítě, a tahle kombinace se fackovala. Např. jeho socha: marketingově dokonalý tah, který fungoval, ale zároveň kýč jako prase. A Michael na kýčích frčel... (další věc, kterou máme společnou).
Každopádně vliv na hudební průmysl mu nelze upřít. Byl geniální, nadaný ke všemu, co smrdělo notami, byl absolutním prostředníkem hudby ve všech podobách, a v kombinaci s pohybovým talentem jde o nevyčíslitelnou ztrátu. Vidět jeho vystoupení živě, klidně i ovatované kýčem, byl prostě zážitek a já osobně za vrchol show považuji jedno z mix vystoupení, které se pokusím na YouTube vyhledat. Jemu stačilo deset minut, aby strhnul dav! A popsat zklamání z odřeknutí vystoupení.. (např. návštěva ve Wetten, dass, když už máte sbaleno kvůli jednomu jedinému songu, a i když by to stálo neúměrně šílené prachy, 2-3 dny dovolené plus nervy, jestli se vůbec dostanete dovnitř, a jak hlavně JAK... ).
Hodně mě ovlivnil, hlavně jeho přístup k životu. Všechno se snažit pochopit, prozkoumat, osvojit a využít, ne-li rovnou všechno znát a vědět. Co mě ovšem fascinovalo nejvíc, byla jeho schíza. Na jedné straně sexy pohyby (odkojení Bad-tour 1988 se na mě podepsalo:o) a neřízený nezkrotný divoch, na druhé uťáplá tichá postavička krčící se v klobouku, jejíž slovní zásoba byla postavená na "I love you", plus konkrétní počet very a dodatek much. Tohle mě na něm bavilo, ta dvojí tvář. A jeho tvorba? Nemám nejoblíbenější song, klip... To nejde vybrat. První video, které mě napadlo, je Whatzupwitu (duet s Eddiem Murphum), protože je totálně ulítlé, hravé, a umělecky vybočující z Michaelova normálu, ale zároveň vystihující vše...
.
Za nejfantastičtější momenty považuji videa ze studia a zkoušek. Ač skalní fanoušek, nikdy jsem netrpěla touhami s ním mluvit nebo bazírovat na sólo společné fotce: když už byl blízko, tak jsem spíš zalézala, protože prohodit ke mně jednu jedinou větu, nedokážu ani otevřít hubu. Obrovský respekt, obrovská úcta, a ač si na trapasy relativně potrpím, za tohle bych se nejspíš zakopala pod zem. Jednou jsem si na něho zvědavě sáhla, což bylo víceméně gesto "hele, fakt je to pravý", ale i tam nejdřív došlo k očnímu kontaktu ("Můžu?"), a po úsměvném přitakání jsem se opravdu jen zlehka dotkla. Wayne (gorila) sice vypadal, že mi ruku uhryzne, ale v mém případě se opravdu nemusel bát, že Michaelovi skočím po krku ve snaze ho udusit. Kdybych měla mít jedno jediné přání týkající se Michaela Jacksona, požádala bych o pobyt ve studiu. Sedět někde v koutě, pokud možno nenápadně, a být u toho, když tvoří. Sledovat, jak "něco" vzniká, jak je tomu vdechován život, jak je dílo postupně vylepšováno či jinak upravováno. Pozorovat, jak si Michael se svou prací hraje, jak reaguje, jeho ryzí a spontánní emoce... Vidět génia v akci.
Pokračování zítra.
draace
Jestli mi klesne návštěvnost kvůli přemajklování...:o)
Jakékoliv připomínky či stížnosti prosím do komentářů, nikoliv do mailu. Děkuji.
**************
Již jsem psala, o mém přání "Man in the mirror - live = ještě aspoň jednou"...
Na koncertě U2 v Barceloně by se mi částečně splnilo.
A Bono by se mohl naučit text:o)
.
.