Jak jsem již zmínila, být fanouškem Michaela Jacksona znamenalo věčně na něco čekat, protože Michael byl perfekcionalista (zdržovač). Pauzu mezi Thriller (1982) a Bad (1987) jsem kdovíjak intenzivně neprožívala (a propos: LP Thriller jsem dostala za tři dvojky na vysvědčení. Nikdy by mě nenapadlo, že téměř na den přesně dvacet let poté Michael Jackson zemře), ale nedočkavost kvůli Dangerous (1991) byla neúnosná. Vydání HIStory (1995) jsem již brala s rezervou a Invicible (2001) byl rutinní záležitostí.
Každopádně co album, to jiný zvuk, nejhorším šokem byl přechod z Bad na Dangerous. Největší orgáče jsem mívala u Bad (odkojení je odkojení:-), ale většinou bylo nutné nechat poslech "uležet" a "dozrát". S výjimkou Blood on the dancefloor, protože tohle (resp. prvních 5 songů, remixy já nemusím) mě rozsekalo na cucky. Po poslechu v discmanu jsem lapala po dechu, neschopna jiného slova než "nářez". A kdykoliv slyším začátek Blood on the dancefloor, vzpomenu si na tuhle chvíli a hned mi vyleze husí kůže velikosti puchýřů.
Obdobný dopad na psychiku míval tenhle song na koncertech HIStory tour. Michael v červenci 97 vlekle marodil a nejednou ho vynechal. A ryk, který Blood doprovázel... Nářez.
Koncertní šňůry jsou samostatnou kapitolou každého fanouška. Drtivý nářek dcery navštěvující ZŠ, proč nemůže do Istanbulu, že těch 7-9 tisíc vrátí (někdy)...:o)
Nechtěla bych být můj rodič.
Naštěstí se evropská turné odehrávala z největší části o prázdninách a nebylo třeba jezdit extra daleko: Vienna, Munich, Köln, Berlin, Liepzig, Fankfurt, Hamburg, Bremen, Kiel, Gelsenkirchen, Hockenheim... Michael totiž rád německy mluvící země, což dokazoval častým opakováním "Ich liebe dich mehr", avšak se specifickou výslovností (iš-líbe-diš-mér). Kromě zážitků spojených se spaním před hotelem, po nádražích a dalších pochybných místech, odkud vás zrovna policajti nevyhodili, se mi nejčastěji vybavují postavičky v tzv. vedlejších rolích. Kromě Michaelova týmu, ve kterém vyčníval posluhovač a služebníček Teddy Lakis, jsem smysl fanouškovy existence pochopila při výroku Míny pod oknem hotelu, kdy na adresu krále popu prohlásila "von fakt vstal... no málo bleju".
V případě Teddyho rovněž nelze zapomenout, jak jsem vyfasovala funkci "Alík" (hlídač báglů), hotový strážce hory Osudu. Tedík přišel blíž a asi v deseti světových jazycích mi vysvětloval, že Michael je "krank", že už nevyleze, a ať padám domů. Já mu to sice odkývala, ale jestli si fakt myslel, že posbírám dvacet obrovských batohů a odejdu...
Můj srdeční koncert je z turné HIStory, konkrétně Berlín. Dangerous tour bylo lepší ve výkonnosti (mladší Michael byl v téměř stejné kondici jako při Bad Tour), ale mému Berlínu se nic nevyrovná: přijela jsem tam totiž zamávat Michaelovi do okna, pobýt mezi fanoušky a doufat, že z toho kápne i nějaká HIStorka. A kápnul z toho koncert, naprosto nečekaně: chudý studentík neměl zbytečných 80-100DM, a když mi deset minut před začátkem prodal výherce vstupenku za 30DM, byla jsem v extázi. Pásku pro vstup pod pódium jsem měla a euforie, ve které jsem koncert prožila, se nedá popsat. Nikdy jsem již nic podobného nezažila a přívaly vzpomínek právě na tenhle konkrétní den, které mě zahltily během koncertu Depeche Mode a navíc v téže době, kdy Michael umíral... Krutá kombinace.
- dupot při Dangerous - nejlepší.
Ke koncertům neodmyslitelně patří transparenty. Dobrý tranďák byl zároveň i vstupenkou k Michaelovi, a čím kýčovitější a miminkovitější, tím větší šance. Já měla hadry dva: červenou vlajku BAD a prostěradlový MJ & The Czech republic, a jelikož jsem cestovala bez spacáku, sloužily mi jako přikrývky. Tranďáky měly i funkci rozpoznávací pro Michaela, který "známé" ksichty za plachtami zdravil a tady musím zmínit dva geniální nápady: zaprvé čepičky s rolničkami, se kterými drtivě prorazila Kripliho parta, a zadruhé písmenková trička našeho domovského FC Dangerous Family, otištěná i na dvoustránce knihy o Michaelovi Jacksonovi. Nevím, jak ostatním, ale mně publicita (časopisy, noviny, televize) zpočátku děsila, ale rychle jsem se naučila, že pokud jeden nechce vypadat jako totální kretén, tak musí být ve střehu a musí se tvářit přirozeně, neb tímhle se stupeň "vypadám jako kretén" sníží minimálně o dva levely. O pískotu, který mě přivítal ve třídě, po odvysílání večerního zpravodajství TV, nemluvě (jeden aby do školy chodil kanálem).
Pokračování zítra.
draace
Všímáte si, že místo o "Michael" více píšu o "já":o)
Zkusím najít fotky, ale vidím to hodně bledě:o(