Hlavně se ze života neposrat!
Dokonalá ukázka, jak prekérní dokáže být chtíč “přece nebudu pořád mluvit jako Monika” (tedy jako kanál), když jste atakováni vystihující životní myšlenkou, která naprosto spontánně vyleze z vaší nejmoudřejší přítelkyně (která bohužel bydlí skoro sto kiláků daleko) a kterou v letošní bilanci nejde necitovat.
Prostě má pravdu, teta Hálová/Fišerová. A po všem, co se semlelo, je prostě nutností jít stejnou cestou jako ona. Začátek roku 2016 se táhl v režii předešlého, protože úsloví “chce to jen čas” a “čas vše napraví” se ukázalo býti naprosto mimo, nezlepšilo se lautr nic. Vnitřní křivdy bolely stejně a už bylo opravdu nezdravé se pořád topit v myšlence “jak mi to jen mohla/mohli udělat”. Odpověď je totiž nesmírně jednoduchá: protože takoví jsou (a lepší nejspíš nebudou). Akorát že se spolu s tím vším bolestně táhly i záležitosti úzce související, u kterých opakování “dočkej času, jako husa klasu” spíš drásalo než utěšovalo, takže Evino “proplesknutí” bylo jako znovu se poprvé nadechnout.
Tlustou čáru za minulostí udělat nejde, ale užírat se tím už fakt ne. Od toho na světě nejsem.
Z hlediska plnění snů lze rok 2016 považovat za velmi úspěšný. V podstatě mám vše, po čem toužím: milujícího (doufám:) muže, práci, kterou jsem si tak trošku vymodlila (po každém tamějším vánočním večírku jsem štkala, že lepší než tam to už nikde nebude), i můj nový kůň je výsledkem “no kdyby tohle klaplo…” Vydělala jsem si na pořízení všeho, co už pomalu dosluhovalo, a s partou pro mě momentálně nejbližších osob jsme zažili i věci naprosto nové – majitelství deseti-tisíciny dostihového koně. Faktem je, že celý letošek byl až krkolomně zmítán schématem “práce-koně-práce-koně-práce-koně” a to do stavu, který vyústil ve skutečnost, že v kině jsem byla snad jen jednou a koncerty jsem si odbyla v rámci jediného týdne, ale nestěžuji si. Vlastně i naše společná dovolená proběhla v rámci koncertu a ano, asi fakt miluji Berlín <3
Stinnou stránkou roku bylo a je moje zdraví, které mi pomalu dává najevo, že vypadat jako dvacítka opravdu neznamená, že mi všechno bude fungovat jako ve dvaceti. V tomhle směru mě asi věk dohnal a nepopírám, že přidání třetího koně k našim dvěma nebylo úplně moudré a domyšlené. Na tuhle zimu budeme s očima v sloup vzpomínat kolektivně, protože momentální stav jede podle scénáře “počasí je přesně takové, abychom to měli co nejsložitější” a zhruba každý třetí den mám chuť to všechno prodat, za hlasitého nadávání, jaká jsem kráva.
Kráva vzešlá z prokrastinace, aby bylo jasno. Devadesát procent problémů pramení z mizerné předzimní přípravy a zbylých deset procent je dílo absolutně debilního počasí, které skáče z extrému do extrému. Jak byla loňská zima zalitá sluncem, letos je přesně opačná, a prý bude hůř! :-)
Prostě mám, co jsem chtěla. A to je svým způsobem strašně fajn, věci jsou plně v mých rukách. A jakmile se naučím to všechno konstruktivně a hodnotně řídit, bude to absolutně fajn! :-)
draace
Akorát by mohl někdo vysvětlit té aplikaci, že nechci obrázkové smajlíky.
Protože jsou fakt hnusní! 
