A baví mě moc.
A nejen kvůli historii samotné, aneb “kolikrát já se dušovala, že opravovat ruinu NIKDY, a že když už dům, tak jedině novej, protože na opravách majitel prodělá finančně i časově” (což se mimochodem vyplnilo do posledního puntíku, protože vydržovat nejpomalejší zedníky v Evropě se vyloženě vyplatí. A to ještě není všem dnům konec, protože fasáda, jak se dušovali, měla být hotová vloni v srpnu a pozemek v říjnu téhož roku, a samozřejmě není ani jedno).
Prostě náš hobití domeček je roztomilý zvenku a zábavný vevnitř. A nejen proto, že konečně s mužem bydlíme spolu ve smyslu komplexně, tedy bez přesunů či schémat typu “tři dny u tebe, čtyři dny u koní” (přestože bydlíme již téměř měsíc, pořád se této konkrétní skutečnosti nemohu dostatečně nabažit). Půdní bydlení má totiž svou osobitost a nespočet variací k využití.
Minimálně když v zimě nemusím řešit, jak a kam pověsit prádlo! 
