Asi mám klinickou smrt

Tak jak se dneska jezdilo, ženo moje? :-)

:D

Ale i tak klika. V první lotu s Armanem přede mnou jela šéfka na nějakém mladém, který celou dobu dělal bordel, takže mi řekla "rozestup, Kačko, a fakt dávej bacha, ať tam je rozestup je..."

:-)

A když mezi námi bylo deset metrů, tak volala "to je moc!" a děsná salva smíchu.

:D

A druhého jsem měla Stepa, což je ryzák, takové malé hadí očko. A ten první, co udělal, bylo, že zachrochtal jako tvůj Zrzek :-) Nahoru sice prchal, jako kdyby mu hořel ocas, a trošku jsem držet musela, ale příjemně temperamentní koník, ten se mi fakt líbil. I když si zakozloval, během cválání :-)

A já si pak myslela, že padla... A byla jsem tak ráda, že jsem odtekla z toho koně dolů, to se ani popsat nedá. A pak najednou informace "tak ještě jeden lot, holky... Dneska nám to pomůžete odjezdit a zítra budeme mít dřív volno, to je fajn, ne?"

Tak se mi ti tak chtělo umřít... :D

:D :D :D

A říkám šéfce "Asi mám klinickou smrt..."

Výbuch smíchu... A ona na to "to už je jen dvacet minut na jízdárně, oni se pohybovali na kolotoči, takže jenom zaklušeme, zacváláme a domů."

Při slově "zacváláme" se mi chtělo umřít ještě víc.

A ona "nahoře máš toho tvého (Alcyfan)"...

Ženo moje, položila jsem na něho sedlo a nebyla jsem schopna si to na něm srovnat, jak strašně jsem byla fyzicky KO. Kondička nula. A tak mi to sedlo dvakrát spadlo do pilin...

Prostě krize.

A nešlo mi to blbý sedlo na něho vrátit nahoru :D

:D :D :D

Ale prostě jsem to NĚJAK udělala... dotáhla, a s vědomím, že to bude nejdelších dvacet minut mého života, jsem s ním šla dolů. A Alcyfan tak strašně hodnej a já tak strašně ráda...

A přijdeme na první louku a hned se cválalo, ale dobrý, žiju. A pak přejdeme na jinou, obří louku, a prý "a tady si můžete dvacet minut kdekoliv dělat, co chcete.“ Jakože trénink samostatné práce, aby koně uměli fungovat i mimo lot, vlastně jakoby velké opracoviště.

Jenomže Alcyfan přesně věděl... A házel na mě bobek, pěkně zvysoka. Hele, on klusal ještě pomaleji než Fin, a to už je co říct. A mně to bylo líto, protože kdybych měla ještě sílu, tu práci bych si užila. Ale prostě vůbec nic... A tak jsem zkusila sednout na prdel a shromáždit ho, ohýbat... A pak že nacváláme, a hned napoprvé kontra.

:D

Tak hned děsně nenápadně předstírám, že jsem chtěla cválat doleva... Jakože kruh a tak. A pak to samé doprava, a jako kdyby ho něco píchlo, protože vyskočil, zatřásl hlavou, a já málem slítla.

Já už prostě nemohla :D

:D :D :D

A holky taky ne. Ženo moje, to byla regulérní přehlídka mrtvol. Dokonce jsme soutěžily, kdo vydrží víc cvalových skoků na kruhu...

:D :D :D :D

A hlavně jak jsem seděla na zadku, v pracovním sedu v dostihovém sedle, tak mě ta prdel bolí tak strašně, že to slovem nejde popsat. To je úplně jiná dimenze. Z ježdění mě bolelo ledacos, ale prdel takhle ještě ne...