Před necelými dvaceti lety jsem četla autobiografii Michaela Jacksona. Kniha sepsaná v době jeho největší slávy: táhlo mu na třicet let, což je věk, kdy většina celebrit sepisovat životopisy teprve začíná. Ta kniha je psaná srdcem a otvírá pohled do duše a vnímání Michaela Jacksona. Seznamuje jejím prostřednictvím čtenáře nejen se svými prožitky, ale i s rodinou a přáteli, tedy nejdůvěrnějšími vztahy jeho profesního i soukromého života. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že plejádu právě těchto lidí někdy uvidím v přímém přenosu, jak jej pohřbívají. Něco nepředstavitelně absurdního a krutého:o(
Byli všichni o dvacet let starší, ale přesto jsem přesně věděla, o koho jde, i jakou úlohu v Michaelově životě sehráli, ať už před nebo až po vydání zmíněné autobiografie. Vždy usmívající se Berry Gordy, spontánní Brooke Shields, kterou jsme nakousli v jednom ze zdejších komentářů, a která stejně jako já zmínila Malého Prince od Exupéryho, ex-basketbalový král Magic Johnson, který si zahrál v Remember the time...
Od Michaelovy smrti mě pronásleduje Man in the mirror (song). Právě na něj jsem intenzivně myslela, když Michael umíral: koketování nad myšlenkou zkusit Londýn a zažít ten song ještě aspoň jednou live. Byl to právě tenhle song, který jsem si jako vůbec první od Michaela pustila, když jsem skrz skype s Rafi rozdýchávala tu tragickou událost. Pár dní poté Bono z U2 uctil památku Michaela na svém koncertě v Barceloně: Man in the mirror. Když hledám foto pro RIP, vybaví se mi jako první čb foto ze singlu Man in the mirror, ale je pro mě příliš osobní. Miška mi sděluje, že Man in the mirror doprovází její svatbu, a o filmu o životě MJ "Man in the mirror" jsem, a to přiznávám, neměla ponětí (nejspíš proto, že Michael jej bojkotoval). Zprávy, že Michaelovy songy vychází ve zvuku 5+1 (úžasná novina!), doprovází ochutnávka: Man in the mirror.
Co je paradoxní? Michael není autorem této písně, pouze ji nazpíval. Ale viděl se v ní a vložil do ní sám sebe, protože lidé to hltají a věří tomu. Když ze Staples Center odnášeli jeho bratři rakev s jeho tělem, hádejte, která melodie tohle poslední rozloučení doprovázela...
draace
Jarvise jsem nikde nezahlédla.
A jestli se Neverland opravdu stane poutním místem, tak asi to letadlo budu muset přežít nadvakrát.
I když vybydlené ty místnosti působí depresivně:o(
Mé největší emoce, z toho videa...
Ještě za totality dávali v TV film, o holčičce, která uvízla ve studni tak nešťastně, že téměř nebylo možné se k ní dostat (dle skutečné události). Vzpomínám si na ten film matně: plazili se k ní nějakou rourou, kterou museli vykopat, a týpek, který dítě vyprošťoval, mu nechtěně vykloubil nožičku. V Michaelově videoklipu je pravý záběr, jak ji z té díry po několika dnech vytáhli ven. Ta euforie ve tvářích těch lidí... Lidskost v pravém slova smyslu.