Každá na svou židli.
Ona do éteru E2, já do kanceláře po bez jednoho týdne devíti letech. Vracím se na židli, která byla u toho, když se zrodil tenhle blog, a pokud jsem během obědové pauzy neseděla u své tehdy nejlepší kamarádky, plnila jsem tyhle stránky elaboráty, ze kterých se mi dnes sice ježí vlasy hrůzou, ale výborně se u nich vzpomíná.
Koneckonců přesně k tomuto účelu internetové deníky slouží, není nač si stěžovat!
Uplynulo sakra hodně let. Nejlepší kamarádka se ukázala býti mým největším životním omylem, a že mě osud zavál zpátky do téhle kanceláře… Že by důsledek mého letitého kňourání po každém zdejším firemním vánočním večírku, na které jsem nepřestala chodit, protože to tady zkrátka a jednoduše mám ráda? Kolektiv lidí, na které se můžete spolehnout, kteří vás nepodrazí a kteří umějí i podržet, protože co si budeme namlouvat, ve svém oboru nejsem článek, který by udělal díru do světa.
Náplň práce je sice náročnější než před lety, ale blahem chrochtat nepřestávám. Loňský rok jsem strávila brigádně v centrále a na dnešní datum připadlo stěhování k mému tehdejšímu stolu, kdy k iluzi dokonalosti chyběla už jen puštěná Ranní show Evropy 2. Rádio jsem sice oživila (ano, pořád to samé, které jsem kupovala kdysi já), ale na fintu nutnou k naladění Evropy, což už tehdy vyžadovalo velké nasazení, není čas, a tak jsem první den vysílání Lucie Šilhánové musela oželet.
A propos, nemohu nezmínit onen srpnový den léta páně 2008, kdy jsem tohle rádio v téhle kanceláři pustila, a když začal Leoš číst, přišel mi text povědomý. A než mi docvaklo, že čte z tohoto blogu, živě do éteru… A Patrikův následný výbuch smíchu (ano, Kačenka byla vtipná, jak by pronesl můj muž) anuloval skutečnost, jak hodně se Leošovi nepodařilo přežvýkat mou přezdívku.
Týž den diary zaznamenalo absolutní rekord: denní návštěvnost byla cca 1500 unikátních přístupů, a Leošovi jsme spolu s mým tehdy kamarádem (a nyní manželem) přezdívali Loeš.
Čas letí. Jsem zpět, stejně jako Lucie. A doufám a věřím, že obě budeme šťastné.
