A opět výročí.
Ano, před dvěma lety mi byla doručena ona SMS, která zásadně změnila můj život. Stálo v ní mimo jiné „já, Vladimír a pan X. si nepřejeme, abys k nám jezdila.“ A na můj dotaz, z jakého důvodu, mi bylo vysvětleno, že si „mám uvědomit, co píšu na ten internet“.
Před objasněním pointy je potřeba zmínit, že za normálních okolností bych sem své až příliš osobní záležitosti necpala: jednoduše proto, že jsou osobní a tudíž choulostivé. Jenomže realita je taková, že z osobní záležitosti se stala záležitost veřejná, a i když jsou to dva roky zpátky, neustále narážím na dozvuky této „aféry“, aneb jak se kdysi nejlepší kamarádky Káťa a Móňa rozhádaly.
A to i přes fakt, že my se vlastně v pravém slova smyslu nerozhádaly.
Jenomže občany maloměsta nepřestává bavit se v tom šťourat, a mně připadá, že jediné téma, o kterém je potřeba se mnou diskutovat, je právě „já a Monika“. Jako kdyby existence vesmíru závisela na tom, co se vlastně stalo mezi námi dvěma, a čím vyhýbavější odpovědi poskytnu, tím větší „novinky“ jsou mi záhy naservírovány (a že věru není o co stát). A nepřestávám se divit, co jsem to vlastně ve svém bývalém zaměstnání prováděla, i jak jsem se chovala právě k Monice. A zde nezbude než dodat, že ano, že vyhazov z oddílu by býval byl naprosto oprávněný, kdyby ovšem špetka všech těch pomluv byla pravdivá alespoň z části.
Ale proč to všechno sumíruji: od mé nejmoudřejší přítelkyně Evy, které jsem si během cesty do Pardubic postěžovala, že mě to věčné vyptávání se na soukolí „já vs Monika“ už fakt nebaví a obtěžuje (doplněné jejím smíchem „no a teď se na to ptám já, promiň!“), jsem vyfasovala dvě zásadní rady.
Zaprvé: přestat se konečně litovat, a to i přes fakt, že křivdu takového kalibru už nikdy nic nepřebije.
Zadruhé: pokud trpím tendencemi na tohle téma narážet, ať už v diary či na sociálních sítích, měla bych čtenáře do problematiky zasvětit, protože výkřiky do tmy bez pochopení souvislostí jsou přesně tím spouštěčem dotazů „co se stalo a jak to vlastně bylo“.
S čímž nelze nesouhlasit.
A jak to tedy vlastně bylo, mezi kdysi nerozlučnými kamarádkami na život a na smrt?
Náš kamarádský vztah (tehdy jsem opravdu věřila tomu, že to je rovnocenná vazba) vyhasl v době, kdy se naše cesty rozešly. Každá jsme si jela to svoje, a co se týče koní, vydala jsem se logicky svým vlastním směrem, tedy bez Moniky. A když se naše cesty znovu sešly v práci, už to nebylo jako dřív, protože Monika už ve mně neměla svého oddaného naslouchače a přikyvovače. Spoustů věcí jsem už viděla jinak, a to bylo špatně, protože dle teorií, které ke mně prosakovaly, bych bez její pomoci neměla umět koně ani nakrmit.
V podstatě se ze mě stalo něco jako její sok, protože jsem měla vlastní názory, vlastní vize. Každý můj pokus přispět čímkoliv na zlepšení chodu stáje byl brán jako snahu ji degradovat, a že byla z funkce vedoucího sesazena a nahrazena Vladimírem, za to jsem já opravdu nemohla. Naopak jsem si musela dávat pozor, abych cokoliv pracovního neřešila dřív s ním než s ní, protože v opačném případě mi to vpálila jako „to jsi mi udělala schválně“ a rovněž podrývání autority, protože jsem se stala její definitivně poslední podřízenou.
Že v kolektivu nejsem žádoucí, mi samozřejmě došlo. Atmosféra nic moc (vesměs moje věčná samota), protože členové oddílu mě měli za neschopnou slepici (i Moničina dcera vyplodila "úžasné" bajky a tuto špínu lila i do hlaviček mých holčiček. které s jejich oddílem neměly nic společného). A když mi bylo oznámeno, že coby služebně nejmladší budu z práce propuštěna, Monika svou radost neskrývala.
A hned při první příležitosti mi vystěhovala všechny věci, a když jsem záhy osvětlila, že jsem si je tam nechala účelově na převlečení, bylo mi oznámeno, že na mou jednu igelitku oblečení není v tom obřím moderním jezdeckém areálu místo.
Že tam není místo ani pro mě, bylo pak otázkou času. Zakázat navštěvovat milované koně, kteří mi byli v dobách mé pracovní samoty jedinými důvěrníky, v její kompetenci nebylo, a tak čekala na příležitost, která se jí naskytla hned v lednu. A i tentokrát byla úspěšná: můj komentář, že „obsedání dvouletých fríských koní je prasárna“ vložený pod video obsednutého dvouletého fríského hřebce (mého oblíbence a ňuňánka, kterého jsem v dobách jeho hříběcí puberty vychovávala), byl smazán a záhy použit jako účinná zbraň.
Po tomto „psaní na internet“ jsem dostala stopku. Absolutní zákaz návštěv, své již bývalé koně jsem směla vídat pouze na závodech. Záškodník byl potrestán, a co lépe, nohy si krásně podrazil sám, protože si dovolil zkritizovat práci někoho jiného a něco takového se přece nenosí.
Mohla bych tady popsat dvě stě stran. O tom, jak jsem pro tu práci dva roky dýchala, jak jsem tím žila, a jak hrozné bylo dovědět se, že se ze mě z hodiny na hodinu stal nežádoucí element. O tom, co s kdysi skromným a upřímným člověkem udělala „funkce“ a „moc“, o tom, jak mi bylo připomínáno, že všechno dělám na hovno /doslova/.
Mohla bych tady vylíčit, co křivda takového kalibru dokáže udělat s psychikou, i jak strašně těžké je přijmout fakt, pro jakého člověka jste svého času byli ochotni obětovat sami sebe.
Ale realita je taková, že já jsem za to všechno ráda. Evidentně jsem potřebovala otevřít oči a prozřít.
A možná se mi to bude v budoucnu hodit! :-)