Že mi v polovině loňského září zemřel mobil, se všeobecně ví. Abych byla přesná: neumřel úplně, odešel pouze „dotykáč“, jak jsem byla poučena. A že si mám radši koupit novej, takže jsem napsala Ježíškovi a další čtyři měsíce způsobovala mým holčičkám od koní záchvaty smíchu, protože ty z mých „náhradníků“ nechápaly.
A smály se jim. Smály se jak Nokii rok výroby 2005, tak i té „mladší“ z roku 2009, na které mi svého času fungoval i internet. Vlastně nebýt faktu, že služba WAP už neexistuje, tak Ježíškovi nepíšu, protože tenhle konkrétní telefon byl po všech stránkách dokonalý: je skladný, pěkně přehrává MP3, výborně se na něm píšou SMS. Holčičky z něj sice padají smíchy do kolen, hlavně když fotím (tuto aplikaci výrobce odflákl), ale já s ním ty čtyři měsíce byla šťastná. I s nálepkou „Káťo, ty seš úplně retro.“
Ježíšek nezklamal, pod stromečkem nový telefon byl. A nejčastější otázkou dětí se stalo „A Káťo, když už budeš mít ten nový telefon?“ A já se vymlouvala, že až mi doručí futrál, aby mobil nedopadl jako předchůdce, kterému „dotykáč“ odešel především vinou mého nošení v zadní kapse kalhot. Ale v hloubi duše se mi tak nějak nechtělo, stěhovat se do nového, protože prostě ta stará Nokia 5230, do které stačilo za dvě stovky koupit novou baterii a makala jako nová...
Prostě jsem konzerva. Kurýr s futrálem na sklonku ledna dorazil a já už se neměla na co vymlouvat. A tak mám nový chytrý telefon, v něm přesně dvanáct telefonních čísel, a když chci cokoliv spáchat, ať už cvaknout fotku nebo napsat SMS, vybuchují holčičky smíchy ještě víc než při naprosto bravurní a profesionální manipulaci s Nokií 5230.
Prostě jsem marná.
Jsem úplně marná, protože nejsem s to si přikázat naučit se s tím pracovat, a až jednou budu viset nad propastí a půjde o vteřiny, budu si strašně nadávat.
Ale pozor: dobrovolně jsem si vytúnila futrál. Nálepkou. Abychom si mobily nepletli s mým mužem.
A pozor, netrvalo mi to dva roky! :-)
