Dnes ráno mi byl položen ne zrovna běžný dotaz:"Znáš Jacksonovy bodyguardy jménem?":o)
Netuše, o co jde, jsem popravdě odvětila, že už dávno ne. Ale předtím ano, ještě v Budapešti šéfoval ochrance Bill Bray (prima chlap), a při (i po) HIStory tour Yanick (také fajn týpek) a Wayne (ten tedy zrovna fajn nebyl... uhm... dejme tomu, že "dělal svou práci".)
Nebudu to protahovat: dotyčná mě testovala, protože na E2 slyšela v Ranní show povídání o "největší české fanynce Michaela Jacksona", která také znala jeho ochranku jménem. A když jsem oznámila, že Denisu znám osobně a že k nám do města jezdívali spolu s dalšími dvěma kumpány vegetit a odpočívat (jakože dovolená), byla ohromená. A to i přes vysvětlování, že já tyhle sešlosti na svědomí neměla, pouze jsem plnila rozkaz "jsou tady, koukej si udělat volno, chtějí Tě vidět".
A nastala debata na téma "fanynky", a jestli mi prý není líto, když toho Denisa prožila tolik... A tady jsem se musela začít nahlas smát, protože mi došlo, že kdybych byla bývala na všechna ta místa, kde Dýna posbírala své zážitky, jela, tak bych jimi prošla také. Proč? Protože není větší vopruz, než se někam trmácet sama, a koho jiného bych se chytla, než právě Denisy? Znaly jsme se dobře, v Praglu jsem se na srazu poznala i se Čtvrtou, a v téhle společnosti by se pod okny hotelu řádilo naprosto luxusně. A měla bych hafo fotek s MJ také, a byla bych bývala profláklá fanynka...
Ano, zní to perfektně. Jenomže já bych neměnila, ani zpětně. Důvod, proč jsem přestala vyjíždět za Michaelem, byl jediný: můj kůň. Koupila jsem si ho, což představovalo určité oběti, především ty finančního rázu, takže když se mě ptali, jestli s nimi pojedu do Německa za Michaelem, odmítla jsem. Přijít o práci s koněm na krku se mi nechtělo; šéf volno "jen tak" nedával a podvádět moc dobře neumím, takže představa čtyřech dní o chlebu, vodě a nejistotě z budoucnosti mi volbu ulehčila okamžitě. A že jsem přišla o pokecy s MJ? Štvalo by mě to, pokud bych tam mermomocí chtěla a neklaplo by to vinou osudu: ale když jsem se já rozhodla pro "ne", nebyl a není důvod si trhat vlasy.
Naopak jsem vděčná za každou vteřinu strávenou ať už s Bobánkem, nebo Finem. Život je především o prioritách, ve kterých mám jasno, a že člověk nemůže mít všechno, to je snad jasné každému.
Co však srdečně bolí, je fakt, že vyjet za Michaelem už nikdy nepůjde. Tohle totiž opravdu bolí. I přes všední denní frmol a nestíhání ani poloviny toho, co bych stíhat chtěla, v hloubi duše platilo "naděje umírá" poslední: třeba ho někde potkám, třeba se podaří za ním vyrazit, třeba se ukáže někde poblíž.
Bohužel již neukáže. Nikdy:o(
draace
Všem, se kterými jsem kdy vyjížděla stíhat Krále popu, tímto děkuji.
Jmenovat raději nebudu, určo bych na někoho zapomněla...:o)