Můj vztah ke svátku sv. Valentýna byl vždy velmi pozitivní.
Morbidně laděné Valentýnky mě baví, oblíbená čtrnáctka také, plus osobní výročí:
na Valentýna jsem odkoupila Fina. A co hlavně: tento termín nelze přehlédnout, na rozdíl od Finových narozenin (na které jsem si za těch čtrnáct let soužití vzpomněla asi dvakrát).
Každá legrace jednou končí. Předevčírem jsme nečekaně přišli o Pinďulku, která na odchod za duhový most neměla ani věk, ani jakoukoliv jinou viditelnou dispozici (pravděpodobně jí při běhu na prosluněném sněhu selhalo srdce). Tady by mohl výlev končit, ale všechno je jinak, příběh totiž nekončí.
Minulý týden maminka s Pinďulkou našly během venčení pejska. Naprosto náhodou si maminka v šeru všimla "divného kamene", ze kterého se nakonec vyklubal pes: se škaredě pohmožděnou nožičkou a hlavou napevno obalenou v igelitové tašce. Podtrženo sečteno tam čekal na smrt, v noci by pravděpodobně umrzl. A Pinďula, byť zástupce plemene dobrman, jej po návštěvě veteriny automaticky přijala za svého a pes se stal členem smečky.
Napohled příběh s krásným koncem.
A mně teď vrtá hlavou, jestli tohle vůbec byla náhoda. Jestli to zalepení díry a prázdnoty po zesnulém psím kamarádovi už dopředu nebylo naplánované psíkem novým, zachráněným před jistou smrtí. A jestli ano, je to tak naprosto v pořádku. <3
