Takže další sen "Kačenka jede Velkou pardubickou".
Tentokrát mi byl přidělen Decent Fellow (na kterém jsem nikdy neseděla) a nadšení, že pojedu, mi lehce kazila skutečnost, že za posledních 6 měsíců jsem jezdila cca 7x.
Dostih trvající cca 10 minut bych ale fyzicky dát mohla, že ano. :-)
Ve snu se do paddocku přicházelo z tmavých dveří budovy a já panicky hledala "mého koně", už na mě lehce doléhala nervozita, přece jen se jednalo o můj zcela první dostih v životě. Očekávala jsem, že vodit Decíka bude Ráďa, ale stála tam vysmátá šéfka a kde prý mám helmu. Decík byl osedlán nějakou strašlivou šlupkou (poznala jsem dekorační sedlo nabízené včera v bazaru za 400 Kč) a tu pitomou helmu jsem fakt někde zapomněla, tak mi šéfka odněkud vytáhla nějakou, která vypadala zhruba stejně jako to sedlo. Ale že prý to stačí.
S vidinou, že na fotkách z defilé budu vypadat jako idiot, jsem nasedla a pokoušela jsem si upravit třmeny, protože tohle byla prokazatelně Pepčova délka. A jelikož se na mě nečekalo a já tradičně nebyla schopna skrz narůstající stres čehokoliv kloudného, byla jsem smířená s faktem, že na Taxis pojedu v drezurním sedu.
Ale všechno paradoxně probíhalo super. Decík odskočil, cválal si to svoje, lupli jsme Taxis jedna radost a euforie největší. V bláhovém opojení "ty vole, s tím všichni nadělají a vono je to naprosto triviální" jsme se ujali vedení (!!!) a hezky v jednom plynulém tempu se ubírali kurzem dostihu, který byl ale spíš military rázu. Skoky byly různě schované, muselo se počítat na cvalové, občas nastal velmi úzký profil, kdy se Decík musel natahovat jako jezevčík, aby tou škvírkou prolezl. Ale skákal noblesně! A pořád jsme byli krásně první, s velkým náskokem, akorát že Kačenka si kurz pamatuje k překážce 10A a pak někdy možná i k Popleru, takže patnáctku už mi lidi na trati museli napovědět a šestnáctku jsem skoro přejela.
Poté nastala fáze "do depa", protože v mém snu se dostih přerušoval a jezdci museli v hale splnit teoretický kvíz, což bylo opět triviální, a k mému vítězství poté zbývalo málo, protože jsem zase byla nejrychlejší. A tak utíkám před halu a hledám Decíka, a ouha nešlo mi osedlat. Ouha, nešlo mi ho uklidnit, a už jsem si nadávala, proč jsem ho odsedlávala, mohl zůstat pod sedlem z prvního kola... A už mi sedlo viselo pod břichem. A prostě jsem to absolutně podělala a nestihla jsem v limitu odskočit do druhé fáze. Velké, velké, velké zklamání, i když mi opět vysmátá šéfka říkala, že nevadí, že tohle se Pepovi stalo několikrát, že příště určitě dokončíme.
Takže zase nic. Děkuji Rádě za půjčení Decíka! :D
Decent Fellow & the White Cow, říjen 2016