Za celý svůj život jsem se nikdy tolik netěšila na březen.
A nejen kvůli odpočtu dní směrujících k přechodu na SELČ; tentokrát mé úpění bylo naprosto celostní.
Protože takhle příšernou zimu jsem opravdu ještě nezažila a naprosto mě nezajímají argumenty typu “ale takhle zima má vypadat!” a “tohle byla typická zima” a blablabla atd.
Samozřejmě jsem si vědoma skutečnosti, že nic se neděje náhodou a že prvotní chybou bylo spoléhat se na zkušenosti s minulými (mírnými) zimami. Pokaždé, když jsem vzteky soptila, ať už kvůli skutečnosti, že koně zase nemají vodu k dispozici po celý den, nebo kvůli zledovatělé příjezdové cestě, kdy jsem se dvakrát ocitla v situaci „snad bude večer čím nakrmit“, se mi v mysli vybavil rozhovor se šéfkou. Cestou z Vladaře se mě zeptala, jestli našeho rezavého Barnabáše na zimu povezeme do Kozodoje, protože tuhle alternativu jsem jí přednesla, jakmile vyšlo najevo, že zrzavec musí centrálu opustit už v září, nikoliv až v listopadu. Protože na tři koně v zimě jsem zkrátka a jednoduše nachystaná nebyla, a odvelení jednoho z nich do nájemního ustájení až do března bylo v původním plánu zahrnuto naprosto logicky – přece nejsem masochista.
Člověk míní, osud mění. Barnabáš, neboli Bardotka (on je totiž absolutní francouzská herečka) nakonec nikam neodjel, protože jsme si na něho zvykli a s režimem 24/7 se sžil výborně. Srovnal hnědého prudiče do latě, oblažoval nás taškařicemi s přemisťováním věcí a vůbec nám to pořádně rozsvítil, protože on je přesně ten typ koně, se kterým se nenudíte.
Ale jinak to byl ryzí masochismus. Hlavně kvůli počasí, protože spodní pastvina byla zrytá dřív, než zima vypukla, a pokud jsme nechtěli mít koně po kolena v blátě, nezbylo než šibovat vodu i balíky. Tisíce hodin přesouvání, přepichování ohradníku, a tisíce litrů vody, kterou jsme nahoru vyváželi i vynášeli. Naprosto mi hlava nebere, jak před šesti lety dva a půl koně vystačili s třiceti litry denně, protože naše nynější trio v nejhorších výkyvech počasí vypilo 110 litrů za jeden den. To máte deset litrů ráno (majitelka Amíka), odpoledne buď 50 litrů na Amíkovi nadvakrát, anebo s Amíkem jednou a zbytek na v batohu na zádech – záleží, kolik zrovna přišlo pomocníků.
A ještě nás čeká tuna koňských bobků, sesbíraných kolem žrací bedny a umístěných dole u ohrady.
Ale to všechno nechť vezme čert. Hlavně že je už březen, tedy jaro na krku. Ano, může ještě nasněžit a zamrznout, může přijít další uragán a znovu zničit náš stan (přístřech pro koně); ale i tak všechno směřuje ke konci téhle neuvěřitelně příšerné zimy.
Amen! :D
