Na Mirku vzpomínám ráda. V době mé praxe v Gabrielce tam měla ustájenou kobylku, sice maličkou vzrůstem, ale s ohromným skokovým potencionálem. Hnědka mi v lecčem připomínala Fina, a Mirka za ní dojížděla téměř denně, většinou v dopoledních hodinách. A výborné byly naše rozhovory, které se samozřejmě točily kolem koní a závodění, protože jsme si ani jedna tu druhou z žádných soutěží nepamatovaly. O Finovi jsem jí postupně převyprávěla všechno: jak jsem si ho přivezla s vidinou závodění ve vytrvalosti a jak nás osud zavál na kolbiště parkurová.
Naprosto přesně si pamatuji, jak mi Mirka s pousmáním řekla „fakt vůbec, nijak si nevybavuji, že bych tebe nebo Fina kdy zaregistrovala“ a já to samozřejmě měla naprosto stejně. Mirka se téhož roku kvalifikovala na MČR, a když její kobylku pár týdnů před mistrákem postihla svalová myopatie zapříčiněná pravděpodobně metabolicky, nic jsem si nepřála víc, než aby to obě holky „stihly“.
A dobře to dopadlo. Vidět to drobné hnědé šídlo, jak létá přes obří skoky, mě těšilo nemálo.
Ale obraťme list, o pár řádků.
Epizodu týkající se mé fotoknihy jsem zde již nastínila. Nespočet hodin jsem strávila nad fotkami, ve snaze vytáhnout těch cca 200 nejlepších, a to z období 2008-2014.
Děsivá zkušenost, které se vyrovná snad jen vyklízení bordelu z našeho tehdy čerstvě zakoupeného domu, protože navenek se tři/čtyři kontejnery proměnily v několikanásobek (většina bordelu totiž byla na půdě a část zakopaná v zemi podél budovy).
Ale probírka fotek přinesla i hezké momenty, a to především vzpomínky. Třeba závody v Děpoltovicích, kdy jsem ve svém teprve druhém rozeskakování mířila vstříc své první zetkové mašli a měla jsem našlápnuto opravdu naplno: kdybych ovšem nevynechala překážku číslo šest. Druhou soutěž s Finem absolvovala Monika, a protože šli s chybami, nemělo smysl věřit v mašli, ale Fin si nakonec pro jednu šel. U vchodu mě totiž udýchaná holčina požádala, jestli bych jí nepůjčila koně, že ona s umístěním nepočítala a pro svého by si dojít nestihla a že nechce dostat pokutu.
A s vidinou vtipných fotek jsem jí ráda předala otěže, byť jsme bílého (tehdy ještě vlastně šedého) museli dovnitř nastrkat, protože jemu se situace pranic nelíbila. Po několika pokusech o odpor se ale přesvědčit nechal, byl dekorován zeleně (hahaha) a slavnostní defilé již proběhlo bez jeho asistence, protože holčina včas vyjela z kolbiště a koně mi za mohutného děkování vrátila.
A tak si říkám, že by možná stálo za pokus tuhle fotku ve své fotoknize mít. Zkopíruji ji, otevřu v Zoneru a upravím barvy, aby bylo holčině vidět do tváře. A ejhle, ona je to Mirka.
Mirka, se kterou jsme se měly seznámit až o plných pět let později, a za situace „tvého koně jsem nejspíš nikdy neviděla“.
Tohle prostě nevymyslíš! :-)
