O mém vztahu k českým velikonočním tradicím jsem toho napsala už dost. Konkrétně k pomlázce, která jinak krásně jarní svátek v naší české a slovenské kotlince předělala na trapnost světového formátu. Okolní státy si ťukají na čelo, jestli je normální místo pátrání po velikonoční nadílce (alespoň z pohledu dětí) dát mužům do rukou rákosky a hurá alespoň jednou do roka moci zlískat ženskou (v dospělé verzi posilněno alkoholem, aby to přece mělo šťávu).
Před lety jsem tomu cynicky říkávala „český národně muslimský zvyk“, ale teď už se to s ohledem na politickou situaci nehodí, byť to naprosto přesně spadá do schématu. Muž přetáhne ženu proutím, ideálně šlehavým, a žena mu poděkuje darem, protože tato forma „nadílky“ je přece prospěšná, neb jde o omlazení.
Nevím, kdo tuhle totální kravinu vymyslel. Nikdy jsem se s tím nesmířila, nikdy jsem to nezkousla. Nebyl to férový boj, protože čím rychleji jste utíkaly, tím více jste byly bity, takže lepší bylo potupně stát a čekat, až to pána přestane bavit. Vytažení z postele formou pomlázky mi také vtipné nepřišlo, a vysvětlovat pořád dokola, že s touhle stupiditou opravdu nechcete mít nic společného, bylo naprosto marné. Stejně přišli, stejně vtrhli do pokoje, a pokusy být tam ve spodním prádle, aby vzniklo faux-pas a v mužích se probudila alespoň kapka špatného svědomí, se také minuly účinkem.
Protože je přece povinností české holky, aby se nechala na Velikonoce vyšlehat!
A tak jsem řekla „dost!“ a v den svých patnáctých narozenin, které naprosto pitomě připadly na Velikonoční pondělí, jsem se proti této hloupé tradici vzbouřila. A to razantně, kdy jsem skrz pletivo kotce mého tehdejšího psa, kam jsem se duchaplně zamkla, křičela na vlastního tátu, že se prostě odmítám účastnit a že už do sebe nikdy třísknout nenechám.
Pravdou je, že se to úplně nepovedlo; dva výprasky proběhly, protože šlo o přepadení. Když přijímáte výprask s chladnou tváří, tak to fakt bolí, protože chlapi prostě chtějí, aby holka pištěla a kvílela a ječela, a nedělá jim problém se do toho opřít, aby dosáhli svého (což stejně nedosáhli, i za cenu echt jelit). Stejně tak je pravdou, že jsem několika chlapečkům ty pomlázky polámala a hodila do popelnice, když nedbali trojího velmi hlasitého varování, ať se neopovažují (aneb když holka řekne „NE“, znamená to přece „ANO“).
Korunu tomu všemu nasadil kolega v práci, který se mě před více než deseti lety v úterý ráno ptal, kolik mládenců mě vyšlehalo, a po mé odpovědi „žádný“ z něho vypadlo užaslé „A není ti to líto?“
Ježkovy voči, líto čeho? Že jsem nebyla bita? Přesněji vyjádřeno omlazena? Já, která ve svých 41 letech vypadám na dvacet a kterou ve vlaku vyhánějí z míst, aby si sedla paní prokazatelně mladší, a které nikdo neprodá láhev chlastu, když neukáže občanku?
Přitom s ohledem na mé bojkoty Velikonoc bych už měla být vrásčitá větev, ale světe div se, neuschla jsem.
Holky, nevěřte každé kravině. Třeba je to přesně naopak, čím víc výprasků, tím rychlejší stárnutí! :D