LONG NIGHT (já nic, já letadlo!)

     Když skončí koncert...

     Rozsvítí se světla, 70 000 lidí se žene pryč, každý je pod vlivem euforie mimo sebe. Rychle se navzájem najít a hurá do postele. Youth hotel sice extrémní pohodlí nenabízí, i chudinky nožičky pekelně nechápou, ale jinak lze spokojeně konstatovati, že to za to rozhodně stálo.

     I tak to lze. Ale někdy se člověku prostě jít spát nechce:-)

     "Jů, přenosné WC! To musíme otestovat!" výskla Kitty a nebyla sama. Všechny jsme si postupně otlačily zadky v minibudce (a v naprosté tmě), a pak nastala kýžená otázka, co jako dál. Spát či nespát? Probrat detaily anebo nechat mozek odpočinout?
     "Jdeme k hotelu,"rozhodla Rita a nabídla nám čokoládu.

     Několik málo fanoušků už tam povykovalo. Král popu totiž právě předváděl své oblíbené estrády v okně (kašpárek hadr). Odhodily jsme bágly, abychom si také drobet zadováděly, troška energie nám ze show přece jen zůstala (kašpárci hadr) a ve snaze lépe vidět (do dvanáctého poschodí:-) jsem se záhy vydrápala o "patro" výš, na jakousi lehce nadzemní stavbu či co. Můj elán bohužel překazil securiťák, který mne slušně požádal, abych jakože slezla. Už jenom díky faktu, že mě automaticky nesrazil dolů, jsem ho poprosila, ať mě tam nechá, že "pak" zmizím. A když králíka (krále popu) přestalo bavit pitvořit se v okně, hned jsem seskočila dolů a bezpečákovi jsem poděkovala. I holky přišly blíž a tak nějak jsme se s tím chlápkem daly do řeči, asi díky Nancy, která naváže komunikaci kdykoliv a s kýmkoliv.

     A rovnou jsme zkusily z něho vydolovat pár informací, třeba na povrch zemský vypadne nějaká extra super senzace. Spinká král popu s růžovým králíčkem anebo ne? Sice jsme se nedověděly, kudy vede tajná chodba do nejvyššího patra, ale prozradil nám, že pan Jackson se strašlivě parfémuje (to už dávno víme, že je šáhlej), že si jeho Veličenstvo kolem jedné hodiny ráno nechává donášet vanilkovou zmrzlinu (nenažranec), že má celé apartmá zadarmo, mimo vody a elektriky (tudíž stejně zaplatí dost), že má k dispozici celou restauraci pouze pro sebe (no mám pocit, že v ní někdy baštil či dokonce osobně byl), a spoustu dalších pikošek, nad kterými jsme mávly rukou s větou "jsou i horší věci".

     Chlápek se ale nedal a pokoušel se nám namluvit, že Michael spí v houpací síti, což nás přinutilo zahýkat smíchy, načež se přiřítila další část ochranky. Asi poněkud nechápali z reakcí naší skupinky, která si nahlas sdělovala své úvahy "No ten musí ráno vypadat, ta otlačená síť v ksichtě, asi proto nosí roušku" ... "Fakt bych chtěla vidět, jak chrápe v síti i s nahatýma dětičkama a se šimpanzem" ... "Dovedete si představit, jak se celej utahanej po koncertě škrábe do houpací sítě?" ... "Hosté určitě nemohou spát, když si tu síť přitlouká na zeď!" ... "Já jsem zvědavá, kdo po něm bude sádrovat ty díry, vždyť kladivo neumí ani chytit." ... "A co když mu síť spadne?" ... "...to asi králík běhá po hotelu a brečí."

     "To tady budete strašit celou noc?" přerušil nás s úsměvem další člen ochranky.
     "Kdepak. Jenom do rána," uklidňovala ho ihned Nancy.
     "Co na něm vůbec vidíte? Vždyť je strašidelný. Příšera, škaredá. Proč jste fanynky zrovna jeho?"vyptával se dál chlápek.
     "To jste si nás spletl. My jsme zastánci a milovníci houpacích sítí," neodpustila jsem si vložit se do debaty, ale hned jsme se pokusily vše uvést na pravou míru. Vědecká přednáška kupodivu netrvala dlouho: společnými silami jsme objasnily, že v našem případě se nejedná ani tak o fanatismus, jako spíš o vybouření pubertální energie, a že jestli něco opravdu ctíme, tak především Michaelovu hudbu. Člověk může vypadat jako figurína určená do scifi filmu, ale pokud je v něm zakódována muzikální genialita, na kumštu mu to neubere. A také že existují "fanoušci" a "fanoušci", tedy dvě naprosto odlišné komunity, a že my rozhodně nepatříme mezi ty uplakané a hysterické pipiny, které si rvou vlasy, omdlévají (a zvracejí). Že jsme normálně uvažující lidi.
     Jenomže co čert nechtěl, v tu chvíli Michael otevřel okno a celá pracně vylíčená pravda byla v čudu.
     Okamžitě jsme visely ochrance na zábradlí (o patro výš, než ostatní, heč!!!) a z hecu juchaly vánoční koledu, Michaelovi do okna. Ale alespoň se člověk zahřál, ne?

      Když divadlo v okně skončilo a Král popu poslal družinu (fakany) na kutě, nasadily jsme zpátky normální obličeje a vrátily se k ochrance, která vše s nesmírným pobavením sledovala.
     "No a tohle k tomu tak nějak docela patří. Na poskakování a blbnutí není přece nic divného," ospravedlňovala jsem výstup naší skupiny "normálně uvažujících lidí", ale to už se chlapi řehtali.
     Ještě jsme jim objasnily situaci ohledně rozpadu Michaelova ksichtu, pošpinily jsme dost důkladně tisk (souhlasili s námi, protože sami se jakožto očití svědci nestíhali divit, jak je realita překrucována) a nakonec jsme společně zkritizovali tragickou organizaci show.
     Mezitím se těsně vedle nás natáhl jakýsi mladík a žvatlavou mezinárodní frází nás požádal, abychom ho probudily v 9 hod ráno.

     A začínalo být poměrně dost chladno.

     "Mohl by nám poslat čaj. Jako v Cologne," broukla Kitty na adresu Krále popu a dýchala si do dlaní.
     Nancy mávla rukou a zaměřila zrak na osobu opodál, která se drobet odlišovala v oblečení. Ani by nám nepřišlo tolik divné, že je fakt nabalená, ale její obličej důkladně omotaný šálou nás zaujal, z dálky totiž připomínala kuklu.
     "Jé, té je určitě teplo," pípla Kitty.
     Kukla však nebývale ožila a začala cvičit, doslova a do písmene. Nejprve rukama, poté nohama, prostě jako pětiminutovka v televizi. Já, Kitty a Rita jsme se vzmohly na pouhé zírání, ale Nancy se v pohodě zvedla a už cvičila také. Kukla pár vteřin nechápala, ale nakonec se probrala a plná elánu nám předvedla kompletní sestavu ranní rozcvičky. To už jsme se chlámaly naplno a k tomu všemu dlabaly čokoládu.
     Kukle však cvičení nestačilo. Najednou se rozkecala (výtečná angličtina skrz tlustou šálu) a poučovala Nancy, že svět je na pokraji ekologické katastrofy, že lidé nejsou zdatní a zdraví, že je nesmyslné kouřit (což nás položilo, protože jediná Nancy z naší grupy hulí jako fabrika). Kukla se prostě aktivně rozekologovala, a protože se nám zdála být čím dál tím víc ne úplně normální, stáhly jsme se z dosahu. Ale záviděly jsme Nancy, protože ta už nemrzla. Také nám spontánně došlo, že trocha pohybu rozhodně neuškodí, a jaly jsme se v rámci zahřívací akce obklusat hotel.

     Naše nadšení bohužel brzy opadlo, protože ta idiotská stavba se normálně oběhnout nedala. A skákat přes zátarasy se nám nechtělo tuplem, takže jsme na druhé straně pečlivě omrkly, co dělá Michael (svítil), cvičně jsme si zahopsaly, a jak nám šla pára od úst, syčely jsme: "Tak co bude sakra s tím čajem?"
     Ale král popu zřejmě (asi určitě) neslyšel. Rita kolektivně nabídla čokoládu a sprintovaly jsme zpátky. Mírný poklus se nakonec zvrhnul v akci "letadla": první Kitty, poté Rita a poslední já. S poctivě rozpaženýma ručičkama aliaz křídlama jsme cválaly mezi stožáry, předváděly piruety, kličky, otočky, to vše za doprovodu ústních motorů. A Rita nezapomínala nás vytrvale posilovat čokoládou, zatímco jsme vesele "vrčely" kolem Nancy, která si zdvořile poklepala na čelo, a pak ukázala do posledního patra:"Někdo vás sleduje, káňata."

     Okamžitě jsme dopilotovaly a ztuhly.

     "Myslíte, že to je fakt on?" pípla Kitty, když si postavy na střeše vyměnily dalekohledy a jedna z nich vzápětí couvla.
     "To se asi nikdy nedozvíme. Ale můžeme to zkusit!" vjel do mě elán.
     Vybalily jsme transparenty a párkrát divoce zamávaly, kvílely jako strašidla a přitom všem se dusily smíchy.
     Proč se nechovat jako magoři, uprostřed noci, že? Z čisté radosti ze života?
     Druhá postava nahoře vyslané pozdravy opětovala, ač v tišší formě, a pak se obě vypařily.
      "Ať si ten čaj nechá, lakomec. Už ho nechci," zabrblala Kitty a Rita opět nutila čokoládu.
     Zdálo se, že konečně nastane klid, jen kdyby se tam náhle nezjevili lidi s vysílačkami. A když ochranka začala kmitat, byla situace přinejmenším podezřelá.
      "Něco se děje?" projevila zájem Nancy, ale my akorát pokrčily rameny. A s největší pravděpodobností se to už nikdy nedovíme.

     "A zase nic," kopla do pohozené plechovky Rita.
     Po ní Kitty a nakonec já, a hned se z toho vyklubal slušný fotbálek. Ovšem než jsem na pikslu dupla, protože zůstala natvrdo zaražená do bagrovité podrážky mé boty. Prý jestli je to nová móda, nechávat se okovat na jednu nohu... V tu ránu jsem se skácela smíchy (a nejen já), a trvalo mi dost dlouho, než jsem se té zatracené plechovky zbavila.

     "Mohl by už jít spát, ne?" pronesla moudře Nancy na adresu krále popu, protože už ztrácela energii.
     Rita jí ihned věnovala kousek čokolády a v rámci druhého kola zahřívání prokřehlých těl jsme se spojili ve vlak a za mohutného supění "ššššš-ššššš húúú-húúú!" jsme se "jely" mrknout na druhou stranu, jestli svítí.

     Svítil.

     "To není možný. Spí ten člověk někdy?" zívla Rita.
     "Jo. Přes den!" vyřešila jsem záhadu, protože život nočního tvora mi rozhodně není cizí.
     Ale hrát si na Orient Express už nás bohužel nebavilo, takže opět zaútočila zima, vlezle a nesnesitelně. Nancy nám mezitím poctivě střežila batohy, hulila o sto sedm a byla natolik roztomilá, že jsme si ji ze srandy překřtily na hlídacího "Azora".
     "Michaééél! Mně je zimáááá!" zaječela z ničeho nic Kitty.
     A pěkně na celou ulici, takže jsme sebou nemálo škubly. Koukly jsme se na sebe s Ritou a rozchechtaly jsme se, jak jinak.
     "Co třeba ten čáááj?" vyjednávala hlasitě Kitty do dvanáctého patra, leč bez odezvy.
     Zato mně blesklo hlavou něco lepšího. Co třeba mu objednat zmrzku? Když ještě nespí? Půlnoc už odbila, ne?
     Sice jsem sklidila bouřlivé ovace, ale dalo se předem očekávat, že to nevyjde. Ohromená ochranka se sice snažila (prý pořád lepší, než rutinní nuda, jak prohlásil šéfík groupů, když kmital do hotelu), ale zdárně se vyvíjející akce se zasekla u Michaelova kuchaře. Ten drzoun už totiž spal (to si teda dovolil dost, v noci), a bez něho k Michaelovi žádné jídlo nesmí.

     Takže nic.

     "To je zrada. Já tomu Michaelovi asi brzo něco udělám," ulevila si Rita , zatímco já se pokoušela ukecat bezpečáka, abych si jakože mohla jednou nohou šlápnout za bariéru, protože zakázaná zóna nejlíp chutná, přece. Securita evidentně tušil, že to zkouším z principu, tudíž mou žádost neméně "principiálně" zamítal.
     Relativně se nic nedělo a náš Azorek (Nancy) poctivě střežil zavazadla. A hulil a hulil a hulil.
     "Chcete někdo čokoládu?" nabídla Rita, ale nikdo se neozval.
     No vůbec jsme už neměly čokolády plné zuby:-)
     Během rozednívání se na place objevil postarší pán, který velice aktivně napichoval svinčík na bodák.
     My ho neméně aktivně sledovaly, jak velepečlivě uklízí, když v tom se ozval securita (pravděpodobně po denním přídělu vtipné kaše):"Tak já vás sem za zátarasy pustím. Když mu pomůžete!" zazubil se vítězně.
     "Nóóó... Odpadky jsem ve 4 ráno ještě nikdy nesbíralááááááá," protáhla jsem poslední slovo, ale kdovíjak přemlouvat nás nemusel.
     Přeletěly jsme bariéry jako rodilé atletky a ocitly se v zakázané zóně, takže ÚSPĚCH!
     A jako prasata jsme se vrhly na bordel, schválně jsme hlasitě dupaly a nahlas si vychutnávaly SITUACI, tedy že šlapeme po místech těch LEPŠÍCH. A vysmáto až na půdu, jak jinak.
     "Jů! Michaelův hřeben, určitě!" výskla Kitty a vítězně zamávala trofejí.
     Zpovzdálí vše sledující Azor (Nancy) si opět prstem poklepala na čelo a labužnicky se rozvalila na mém báglu, vědoma si jasného faktu, že teď si ho zcela určitě nehlídám.
     "Ukaž?" vyrvala Kittuli věc se zájmem Rita. "Fuj, ten Michael vůbec nemá vkus!" zahodila smrdutý zbytek hřebenu zpět do popelnice a bezpečák se raději vzdálil.
     Že by strach, že začneme házet po něm?:-)
     Nás ovšem neodradilo nic a dál jsme se vrtaly v tom svinci, chechtající se úplně nemožně.
     "Jů, Michaelova noha!" hihňala se Kitty, která už měla viditelně dost.
     "A jeho nos tam není?" nemohla jsem si neodpustit, ale bohužel, na špičku Jacksonova rypáčku jsme nenarazily.
     "Už toho nechte," pravil poté unaveně securita, protože v koších už mizely i okrasné keříčky, jenomže já zrovna mrkla na opodál zaparkovanou sakra populární dodávku (kdopak v ní asi jezdí?:-)
     A hned směrem k bezpečákovi:"Nešlo by se někde umýt? Relativně máme bakterielizované ruce."
     Chlapík mě pohledem prorentgenoval, a to dost důkladně, ale nakonec na tom neshledal nic zákeřného (naivka:-):"Tak pojďte."
    
     A tak jsme poslušně capkaly za ním. A pěkně kolem slavné dodávky a samozřejmě jsme si nemohly odpustit si na SÁHNOUT, přesněji řečeno omatlat ji našimi špinavými a smradlavými prackami. Včetně předního skla, aneb vzorová ukázka milujících fanoušků.

     Ovšem podstatně silnější šok absorvovala Nancy (Azor), která si nic netušíce hověla na mém mini zavazadle, než jí došlo, KAM že to vlastně kráčíme.
     "???" vylétlo z ní a okamžitě byla na nohou.
     A to bychom nebyly my, abychom se neotočily a rozpustile na ni nezamávaly:"Pá, pá, Azorku!"
     A k tomu jsme jí poslaly krásnou vzdušnou pusinku.
     "Azor" pustila všechny batohy na zem (buch na třetí) a prostorem prolítla dnes již legendární věta, přesně vystihující její pocity:"Vy svině!!!"
     Inu, není nad "věrné" kamarádky.
     My jsme mezitím očima provrtávaly nóbl hotel a na umytí jedné ruky jsme spotřebovaly desetilitrový kanystr vody. Pak nás rychle vypakovali, zpět "za čáru" a na mé tiché škrábání "prosím, ještě vyfotit s dodávkou" securita změnil tón:"Už dost, prosím tě. Nebo přijdu o práci. To ti na té fotce tolik záleží?"
     "Ne," odpověděla jsem popravdě, protože to tak bylo, a z pohledu bezpečáka jsem vyčetla, že dost horlivě přemýšlí.
     Tak jsem radši odhopsala za holkami, které si udobřovaly nemálo naštvaného Azora čokoládou; akorát že Azor "kupodivu" nechtěl.

     Světla sice přibývalo, ale tepla ne. Svorně jsme klepaly kosu a zpívaly koledy, než nás oslovila cizinka (asi Polka), že prý nemá prachy na autobus domů, a jestli nechceme koupit kus polštáře, kterým Michael včera mrsknul po fanoušcích z okna. Přirozeně jsme si jeho dílo nechaly roztáhnout: ta škrábanice nešla přečíst (šílený dysgrafik hadr). Král popu zřejmě jednou rukou psal a druhou drbal děcko za uchem.
     A milé Polce málem spadla čelist, když jsme se zase vzdálily. Ale mně to nedalo a kousek jsem si koupila. Kámoška, která s námi jet nemohla, z něho měla relativně radost (viď, DJM?). A mám pocit, že dražší cár hadru už pravděpodobně nikdy vlastnit nebudu.

     Azor se s námi nakonec udobřil, a protože mrznul, zachumlal se do Ritina transparentu a uložil se k ventilátorům, které k naší nemalé radosti foukaly teple (asi vzduch z podzemní garáže). Uspával nás svítící nápis WASHING, když jsme mžouraly do apartmánu, neboť Michael zřejmě hodlal trhnout rekord ve spotřebě elektriky (svítilo mu celé patro). Jakýsi podezřelý týpek, rozdávající letáky propagující "ERZIEHUND AUF DEN MÚLL" (kontaktní adresa LEAVE US KIDS ALONE = "velmi poučné"), nám záhy nabídl čokoládu a dost se divil, proč nechceme. Na pravý důvod by beztak nekápl, nehledě na fakt, že smrděl, byl takovej celej divnej. A Rita ho viděla tu čokoládu vyhrabat z kontejneru.

     Kriticky se nám klížily oči.
     "Nezapomeňte vzbudit tamtoho," zívla Rita a ukázala na postavu vedle ve spacáku.
     Necítily jsme se "ve větráku" nejhůř, ba naopak, fakt tam bylo příjemně.
     "Ten Michael mě štve. Když neposlal čaj, krkoun, mohl alespoň něco jiného," brblala Kitty.
     "Třeba čokoládu?" vylezlo ze mě, protože to jsem si prostě nemohla odpustit.
     "Fůůůůůůůj!" prolétlo trojhlasně prostorem a pánové policajti opět reagovali, stále bystře.

     A jinak se nic nedělo. Noc končila, ulice ožívaly... Tak snad nebude přes den pršet.

VĚNOVÁNO (vezmu Vás podle abecedy) :

:Kittušce
:Nancyušce
:Ritušce
.... a Janyušce DJM, která nemohla být s námi.

Mezinárodní ekipo! Doufám, že vzpomínáte, stejně tak rády jako já. Někdy zase vyrazíme! A třeba dostaneme čaj.