Na úvod si dovolím vykrást úryvek z výborného českého filmu „Tajemný hrad v Karpatech“, kde jest vyprávěna historka vztahující se k místnímu hotelu. Hostinský potencionálního hosta vábil větou údajně pronesenou generálem Patlajem v Údolí Žinčice:“ Tož bitvu som presrál...ale dobře sa vyspál!“
Já vás nebudu lákat na pohodlný nocleh, ale v podobném duchu uvedu následující odstavce:
JAK JSEM PROSRALA DUKLU
Říká se, že slivovice desinfikuje trávení. Jak u koho:o) Netvrdím, že mi střevní potíže zavinil právě hlt slivky, když jsem se snažila si drasticky vykloktat bolení v krku: pravda, krk bolet přestal, ale na střeva už asi bylo pozdě.
Od samého rána jsem byla out. Spánek nic moc: od jedné hodiny do tří jsem skrz stan poslouchala jakéhosi týpka, který neustále vyhrožoval, že se půjde utopit do jezera, a nějakou pipinu, která mu to srdceryvně rozmlouvala. Usilovně jsem si přála, aby to ten debil už konečně udělal, ale srab ani nevystrčil nohu ze stanu. V půl šesté kolem stanu jezdil traktor a o hodinu později si majitelé lodiček pustili hudbu v autě. Fajn, Chemici prima, ale proč tak nahlas? Cestou do Svidníku jsem byla nucena se uspat Kinedrylem, takže muzeum a park jsem absolvovala v notně povadlé podobě, kdy jsem usínala opřena čelem o T-34. I počáteční nadšení z Dakoty (letadlo) pominulo, no u letadla mi „to“ vlastně začalo. Akorát že u jiného, u Iljušina: barevného. Ano, tohle je moje poslední fotka daného dne.
Od toho momentu se mi náplň dne poněkud pozměnila. Po vydupání kopce do lesíka za Iljušinem (bez vody na zádech docela nezvyk:o) jsem byla nucena vystavit své pozadí do útrob lesa. Kdybych tušila, že střevní selhání bude seriál na pokračování... Když to shrnu, válečně nejdůležitější místa Dukelského průsmyku jsem pos*ala všechna. Nejlepším útočištěm byl jednoznačně svah, ve kterém se v zemljankách ukrývala 3. čs. brigáda: podařilo se mi „usadit“ se v průrvě, která sama o sobě působila válečně a během manévrů probíhajících v mých útrobách jsem si prohlížela stromy. Tady už těch napohled starších bylo víc, narozdíl od Údolí smrti, kde najít původní strom z dob války byla docela fuška. Po přejetí tanků v tamějších lesích zůstávala pouze zpustošená „měsíční“ krajina.
Nevybouřená střeva mi rovněž utlumila oblíbené téma „medvěd“. Hádám, že kdyby se v těch kopcích dalece za Vys. Pisanou, skutečně nějaký objevil, tak bych mu nejspíš bez zájmu pos*ala hlavu. A čemu fakticky nerozumím, je restaurační zařízení v bezprostřední blízkosti hranic s Polskem nemající toaletu. K čemu mi je majestátný památník čs. armády, když musím složitě řešit, kde nebudu v bíločerných maskáčích vidět?:o)
Těžko do detailu popsat, co všechno jsme viděli. Pokud nepatříte mezi nadšence, které baví pátrat po lidských kostrách a nevybuchlé munici v lesích, navštivte Vojenské muzeum ve Svidníku a skvělou expozici v Muzeu SNP v Banské Bystrici (precizně zpracovaná bitva o Stalingrad). Letadla, tanky a děla v okolí Dukly rozhodně neminete, a pokud se rozhodnete brázdit lesy, tak bacha na místa, kam panicky odbíhají návštěvníci v čb maskáčích...:o)
Daja Swito
Která se doslova vys*ala z podoby.
A samozřejmě do krásy:o)
